Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home 2007: Rok stabilní nestability

2007: Rok stabilní nestability

Česká politika byla po celý rok 2007 určována rozhodnutím, které učinila Občanská demokratická strana na konci roku předchozího. Tehdy vedení ODS došlo k názoru, že navzdory již dojednaným základním parametrům velké koalice se sociální demokracií, není spolupráce s ČSSD žádoucí. Tón politiky na měsíce dopředu také určovala vyjádření Marka Dalíka, neformálního poradce předsedy ODS Mirka Topolánka, který naznačoval, že jednání s ČSSD byla od počátku vedena jen „na oko“, protože ve skutečnosti má ODS zajištěnu podporu pro budoucí koaliční vládu s lidovci a zelenými v podobě několika hlasů z řad ČSSD.

 

Když pak na začátku roku 2007 skutečně vznikla Topolánkova koaliční vláda se zelenými a lidovci, která úspěšně prošla hlasováním o důvěře s podporou dvou „přeběhlíků“ z řad ČSSD, zanechalo to na české politice šrám, který vidíme dodnes. Ve světle dřívějších Dalíkových prohlášení totiž nemohly nevzniknout spekulace o tom, že poslanci za ČSSD Miloš Melčák a Michal Pohanka, pomohli k překonání povolební patové situace nikoliv jen z důvodů svědomí, jak tvrdili.

 

Vznik vládní většiny byl tak od počátku zatížen spekulacemi o možné korupci či vydírání, což byl sám o sobě destabilizující faktor. K obrazu nestability přispívala i skutečnost, že vládní koalice byla vytvořena ze tří stran, které zastávaly velmi odlišné postoje k některým zásadním otázkám. Hluboké dělící čáry existovaly zejména mezi ODS a SZ, jejichž postoje k evropské integraci a ekologickým otázkám byly téměř protikladné.

 

Důvodem k obavám o stabilitu takto utvořené vlády bylo i rozdělení vládních postů mezi koaličními stranami. ODS přenechala zeleným ministerstvo zahraničí a lidovcům ministerstvo financí, což nakonec vytvořilo uvnitř nejsilnější vládní strany silné pnutí. Zatímco přenechání ministerstva zahraničí bylo částečně neutralizováno vytvořením postu místopředsedy vlády pro evropské záležitosti, které obsadil člen ODS Alexandr Vondra, obsazení postu ministra financí lidovcem Miroslavem Kalouskem, vedlo v konečných důsledcích ke vzniku vnitrostranické frakce uvnitř ODS, v jejíž čele stanul předešlý ministr financí Vlastimil Tlustý.

 

Vnitrostranické spory

 

Dojem nestability vládní koalice byl posilován i tím, že vnitřním sporům se nevyhnuly ani ostatní vládní strany. Lidovci--v revoltě regionálních lídrů proti předešlému vedení pod taktovkou Kalouska--zvolili do čela strany na podzim roku 2006 Jiřího Čunka, který se ovšem vzápětí ukázal být velmi kontroverzní volbou. Jeho výroky o Romech a nepřehledné osobní finance destabilizovaly nejen lidovou stranu, ale i vládní koalici po celý rok 2007.

 

Vnitřním problémům se nevyhnuli ani zelení, kde mezi sebou po celý rok sváděly souboje dvě skupiny: předsednictvo strany a poslanecký klub na jedné straně a Republiková rada na straně druhé. Opakovaně se ukazovalo, že SZ je vnitřně nesourodá strana, která má problémy nejen s vnitřní jednotou, ale i s generováním vyzrálých osobností pro vysoké exekutivní posty.

 

Vládní koalice navzdory výše zmíněným odstředivým silám nakonec držela většinu roku pevně pohromadě. Částečně tomu tak jistě bylo i proto, že jedinými alternativami byly buď předčasné volby nebo velká koalice. Vládní strany si uvědomovaly, že předčasné volby po necelém roce společného vládnutí by pravděpodobně skončily prohrou vládních stran, protože se vláda hned po svém vzniku pustila do nepopulárních reforem, a preference vládních stran tudíž začaly klesat. Velká koalice by zase byla velkým nebezpečím pro dvě menší strany vládní koalice, neboť by mohla vyústit například do společného úsilí ODS a ČSSD změnit volební systém v neprospěch malých stran.

 

Radar

 

Vzhledem k výše zmíněným nestabilizujícím tlakům na strany vládní koalice je obdivuhodné, jak se koalice vypořádala s výbušnými tématy, které v symbolické rovině snad nejlépe reprezentovala otázka umístění amerického protiraketového radaru na českém území. Bylo totiž zřejmé, že zejména SZ musí být vzhledem k postojům svých voličů k tomuto tématu velmi obezřetná.

 

Zatímco ODS vedla otevřenou kampaň za radar, v čemž jí sekundovala většina významných lidoveckých představitelů, v čele s ministryní obrany Vlastou Parkanovou, zelení zaujali taktický postoj, který jim umožňoval, aby nevyvolali krizi ve vládní koalici a zároveň měli volné ruce do budoucna. Argumentovali totiž, že radar podpoří, pokud se americký protiraketový stane součástí celoevropské obrany v rámci NATO. Zároveň upozorňovali, že k radaru není nutné zaujmout okamžitě kategorické stanovisko, protože politická situace s vyvíjí i v USA.

 

Tento postoj byl rozumný, protože už na podzim roku 2007 se ukázalo, že americký Kongres, ovládaný Demokratickou stranou, není ochoten financovat protiraketovou obranu, zejména její polskou část, v původně zamýšlené výši. Později se Američané poněkud neobratně pokusili zmírnit ruskou kritiku radaru tím, že nabídli Rusku, aby mělo na radarové základně své inspektory. Česká vláda, která o takové možnosti před tím nikdy veřejně nehovořila, se dostala do prekérní situace.

 

Ke konci roku 2007 byla možnost výstavby radaru zpochybněna zprávou amerických tajných služeb, které zveřejnily informace o tom, že Irán zastavil vývoj jaderných zbraní už před třemi roky. Vláda tak vstupovala do roku 2008 s nelehkou misí: obhájit projekt, který ztratil část své legitimity i z čistě bezpečnostních hledisek, a který po celý rok odmítala naprostá většina české veřejnosti.

 

Reformní batoh

 

Navzdory své křehkosti se koaliční vláda hned po svém vzniku pustila do naplňování některých svých cílů z vládního programu v oblasti reforem státních financí. Právě zde se ovšem nejzřetelněji vyjevila nesourodost koalice. Společně deklarovaných cílů, jako bylo snížení státního deficitu, mělo být po měsících debat dosaženo vnitřně nekoherentním balíkem opatření, jejichž konkrétní dopady se zdály být těžko předvídatelné ještě na konci roku 2007—tedy těsně před oficiálním spuštěním reforem.

 

Reformní „batoh“ odrážel sice v symbolické rovině některé priority ODS, jako byla rovná daň ve výši 15 procent, ale obsahově byla tato opatření značně rozmělněna nebo posunuta tak, aby odrážela priority KDU-ČSL a SZ. Již zmíněná rovná daň ve výši 15 procent tak nakonec bude vypočítávána z tzv. superhrubé mzdy, což de facto znamená, že výše daně bude přibližně 23 procent.

Snížení daní z příjmu, z něhož budou mít největší užitek ti nejbohatší, bude kompenzováno zvýšením spotřebních daní pro všechny, což vcelku logicky posloužilo levicové opozici k útokům na reformu coby sociálně nespravedlivou.

 

V konečné verzi reforem se nepodařilo výrazně ani zjednodušit daňový systém, protože zůstala zachována celá řada výjimek. Analytici navíc varovali, že reforma, která má přispět k tomu, aby se snížily rozpočtové deficity a Česká republika začala plnit maastrichtská kritéria pro přijetí společné evropské měny, je natolik nevyvážená, že vláda bude muset rychle prosadit další kolo reforem.

Ve světle obtíží s dosažením kompromisu při přijímání prvních reforem ovšem nebylo vůbec jasné, že vláda bude mít k dalším reformám dostatek sil.

 

Ačkoliv jedním z důvodů pro přijetí reforem byla již výše zmíněná snaha začít plnit maastrichtská kritéria, v druhé polovině roku se ukázalo, že vláda vedená ODS se dívá na brzké přijetí eura skepticky. Ačkoliv oficiálním důvodem pro odmítnutí vlády stanovit pro přijetí eura konkrétní termín byla potřeba dalších reforem, zejména důchodového systému, skepse vůči společné evropské měně měla bezpochyby i ideologické důvody, vyjadřované opakovaně vedením ODS.

 

Reformní balík byl nakonec přijat jen s pomocí ústupků skupině vnitrostranických rebelů v ODS, kteří pod vedením Vlastimila Tlustého požadovali radikálnější změny. Každopádně chaotický způsob přijímání reforem dosti věrně vyjevil, nesourodou povahu vládní koalice.

 

Evropská unie

 

Nejednotnost vládní koalice se vyjevila i v postojích vůči další evropské integraci. ODS vstoupila coby nejsilnější strana vládní koalice na evropské jeviště ještě stále silně ovlivněna svou euroskeptickou rétorikou z doby, kdy strávila osm let v opozici. K prosazení své kritiky další evropské integrace se spojila zejména s polskou vládou bratrů Kaczynských, aby postupně zjistila, že podporou pro radikální postoje polské vlády může způsobit izolaci České republiky v rámci EU.

 

Během německého předsednictví EU v první polovině roku 2007 jsme tak byli svědky postupného „eurorealističtění“ české vlády a vedení ODS. Evropská reformní smlouva, která nahradila odmítnutou euroústavu, byla nakonec přijata i s podporou české vlády.

 

O poněkud schizofrenické situaci v ODS ve vztahu k EU svědčí i to, že premiér Topolánek musel při přijímání evropské reformní smlouvy de facto porušit usnesení vlastní strany, která na svém kongresu na podzim 2006 rozhodla, že žádný politik ODS nesmí dovolit, aby se kompetence národních států přenášely na úroveň EU. Premiér se také svými praktickými korky stále více odchyloval od přetrvávajících silně  euroskeptických postojů prezidenta Václava Klause, čestného předsedy ODS.

 

O tom, jak se postoje ODS i vlády k EU stávaly během roku více realistickými, svědčí i  skutečnost, že na svém kongresu na podzim roku 2007, ODS zrušila výše zmíněné usnesení, které zakazovalo politikům ODS přenášet kompetence národních států na Unii. K tomuto vývoji nepochybně pozitivně přispěli i koaliční partneři ODS, zejména SZ. Někteří její představitelé opakovaně kritizovali postoje ODS k EU a varovali, že euroskeptická politika může být pro Českou republiku kontraproduktivní. Ministr zahraničí za SZ Karel Schwarzenberg, ač EU nespadala do jeho kompetencí, byl též advokátem nekonfrontačních postojů k Unii.

 

Státní správa

 

Možná nejvíce kritizovatelnou stránkou vládnutí vlády Mirka Topolánka byla snaha některých ministrů, zejména z ODS, zbrkle naplňovat sliby o nutnosti vyčistit ministerstva a další orgány státní správy od údajně zkompromitovaných úředníků, kteří v těchto institucích působili během vlád vedených ČSSD. Tyto čistky v některých případech přispěly k neschopnosti ministerstev zvládat projekty na čerpání evropských fondů. Česká republika tak na konci roku 2007 patřila mezi země s nejmenším počtem schválených projektů.

 

Jako kontraproduktivní byly v médiích kritizovány i čistky v dobře fungujících stáních agenturách, například CzechInvestu. Výsledkem byly rozsáhlé personální obměny a snížení kvality práce těchto institucí.

 

V kritické situaci se na konci roku 2007 ocitla zejména policie, z níž odešlo několik tisíc policistů. Na veřejnost také prosakovaly zprávy, že byly de facto zdecimovány některé útvary policie, které v minulosti například bojovaly s organizovaným zločinem. Ministr vnitra Ivan Langer obhajoval tyto změny jako nutné a sliboval postupné personální posílení policie, ale jeho kroky vyvolávaly kritiku i u některých koaličních politiků.

 

Téměř vládní krize

 

Na podzim roku 2007 vláda čelila několika konkrétním kalamitám. Poté, co byla nucena odstoupit ministryně školství za SZ Dana Kuchtová, vypukla uvnitř strany krize, která měla i vliv na chod vlády. Zatímco Republiková rada SZ trvala na tom, že příští ministr musí být schválen právě tímto orgánem, předseda Martin Bursík a lidé okolo něj prosazovali vlastní kandidáty. Kompromisním řešením byl nakonec poslanec za SZ Ondřej Liška, ale zdlouhavé vybírání kandidáta mezitím vyjevilo nejen vnitřní nejednotu ve straně, ale také zoufalý nedostatek osobností mezi členy strany, které by mohly zastávat vládní funkce.

 

Téměř paralelně vrcholila krize způsobená opakujícími se skandály okolo předsedy KDU-ČSL Jiřího Čunka. Toho policie v první polovině roku vyšetřovala kvůli podezření z korupce, ale těsně před tím, než mohla být vznesena formální obvinění, byl případ Nejvyšší státní zástupkyní Renatou Veseckou odňat dosavadním vyšetřovatelům a svěřen vyšetřovali novému. Ten v srpnu usoudil, že obvinění vůči Čunkovi jsou neoprávněná.

 

Toto rozhodnutí bylo předmětem intenzivní mediální i opoziční kritiky a zdrojem nejrůznějších spekulací o politickém ovlivňování kauzy. Krátce poté, co byly na podzim zveřejněny informace, že Čunek kromě již zmínených korupčních podezření také před začátkem své politické kariéry pobíral sociální dávky, ačkoliv v té době uložil na svých kontech několik miliónů korun, dala Vesecká pokyn k novému prošetření původní korupční kauzy. Čunek byl sice formálně příslušným státním zástupcem znovu očištěn, ale mezitím pod tlakem médií opustil své vládní posty.

 

Ačkoliv v prosinci vláda přežila již druhé hlasování o vyslovení nedůvěry, a mohla by se tedy teoreticky radovat, že bude schopna pokračovat v naplňování svého programu, musela se potýkat s destabiluzujícími dopady kauzy Čunek. Vedení KDU-ČSL totiž odhlasovalo, že se jejich předseda má vrátit do vlády, což odmítali jak zelení, tak někteří významní politici ODS.

 

V symbolické rovině tak vláda končila rok 2007 podobně, jako ho začínala. Zatímco na začátku roku byla pod palbou obvinění, že vznikla nejspíš s pomocí politické korupce v případu Melčáka a Pohanky, na konci roku čelila kritice kvůli podezřením z korupčního jednání, které se týkaly jednoho ze tří předsedů koaličních stran.  

 

Parlamentní zpravodaj, leden 2007