Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Jsme Kocourkov, který nechce riskovat...

Jsme Kocourkov, který nechce riskovat...

Způsob, jakým se v České republice diskutuje o případném umístění amerického radaru na našem území, nabízí dost tristní obrázek. Střet s jedním z mála globálních bezpečnostních témat, jež se nás bezprostředně dotýkají, rychle přerostl do karikatury tradičních národních neduhů: provincialismu, nízké politické kultury, slabých elit a neschopnosti postavit se k věcem čelem.

 

Znovu se ukazuje, jak v českém prostředí každé větší téma degeneruje do zástupných argumentů a protiargumentů. Většina politických aktérů, kteří se vášnivě diskuse o radaru účastní, toto téma jen používá k jiným účelům. 

 

Je to politická choroba, kterou trpěla už první republika, a zle na ní doplatila. I proto lze argumentovat, že to, zda u nás bude nebo nebude americký radar, je v konečném součtu pro bezpečnost české demokracie méně důležité, než zda o takových otázkách vůbec umíme rozhodovat skutečně odpovědně.

 

Neumíme. Od okamžiku, kdy se o radaru začalo mluvit, jsme zavalováni neskutečným množstvím demagogie. Nejprůhlednější jsou komunisté, kterým ještě před necelými dvaceti lety nikterak nevadila „dočasná“ přítomnost sovětských vojsk u nás. Ani dnes jim nejde o světový mír nebo o údajnou národní suverenitu, ale především o to, že radar je americký. Tedy „imperialistický“. Právě v této otázce KSČM ukazuje, že genetický kód je totožný s KSČ.

 

Zdánlivě upřímněji znějí argumenty odpůrců z řad demokratické levice, kteří mají údajně velkou starost o naší nezávislost (na USA), bezpečnost nebo spuštění dalšího kola mezinárodního zbrojení. Vědí přitom dobře, že jeden americký radar, obsluhovaný několika desítkami vojáků, neudělá z České republiky ani americkou kolonii, ani terč raket z Iránu, Severní Koreje či Ruska. Dohoda s USA by ani nijak neoslabila NATO, které je koneckonců bez USA jen prázdnou skořápkou. A pokud jde o další kolo zbrojení, USA obraný deštník vyvíjejí už od dob prezidenta Reagana.

 

Kromě neupřímnosti a iracionálního antiamerikanismu je zde i notná dávka alibismu a českého opatrnictví: chceme bezpečnost, ale bez rizik.  Podobně se kdysi argumentovalo, když se chystalo stěhování Radia Svobodná Evropa z Mnichova do Prahy. Odpůrci tohoto kroku nám de facto sdělovali, že bylo samozřejmě dobré, když tato stanice z Mnichova pomáhala rozkládat komunismus, ale pokračovat v něčem podobném z Prahy hrozí nebezpečím, že si tím proti sobě popudíme despotické režimy na východ od nás.

 

Za argumenty pro radar i proti radaru se skrývají tři základní motivy. Pokud jde o širší veřejnost, její většina i po všech předešlých historických kalamitách věří, že historií lze vždy nějak proklouznout. Jsme malí, ať nám ti ostatní dají pokoj. Politické elity jsou natolik slabé, že nedokáží objasnit, proč je tento postoj v éře globalizace ještě nebezpečnější, než byl v minulosti.  Navíc v českém Kocourkově může  i zdánlivě silný „názor“ záviset jen na taktice: když radar chtějí naši soupeři, my budeme proti.

 

I druhý motiv je spojen se slabostí politických elit. Ty levicové se populisticky rozhodly, že se budou řídit hlasem lidu. Průzkumy veřejného mínění ukazují, že většina lidí radar nechce, tudíž ho nyní nechce ani sociální demokracie. Místo aby politici v této citlivé otázce nabízeli vůdcovství, aktivně přiživují různé předsudky a parazitují na „vox populi“. Tento postoj ovšem dělá z argumentů ČSSD proti radaru jen zástupnou frašku.

 

Rysy zástupnosti nese ale i nadšení občanských demokratů pro radar. Kdyby ODS dokázala rozptýlit podezření, že svůj hurá-euroatlanticimus nepoužívá především jako nástroj k oslabení snah o společnou evropskou bezpečnostní a zahraniční politiku, byly by její argumenty pro americkou základnu věrohodnější. Bohužel současná politika ODS je vystavěna na falešné volbě: buď jsme s USA nebo s Evropou.

 

MF Dnes, 15.2.2007