Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Absurdní rozhodnutí Nejvyššího soudu

Absurdní rozhodnutí Nejvyššího soudu

Rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle něhož byli tři trestně stíhaní bývalí poslanci Občanské demokratické strany vyňati z trestního stíhání, protože se dopustili možného korupčního jednání ještě během výkonu svých mandátů, a jsou tudíž chráněni imunitou, bude pro průměrného občana, používajícího zdravý rozum, těžko pochopitelné hned na několika úrovních.

Kupříkladu si těžko bude odpovídat na otázku, jak je možné vyjmout kvůli údajné imunitě poslance z trestního řízení, když podstatou korupčního obvinění, tak jak ho formulovaly orgány činné v trestním řízení, je směna poslaneckých mandátů za posty v podnicích se státní účastí? Jinými slovy, imunita spojená s mandáty, které poslanci podle policie zobchodovali za posty ve státních podnicích, má nyní tyto poslance ochránit od trestního stíhání.

Nabízí se také otázka, jak vlastně měly orgány činné v trestním řízení postupovat v případě, kdy po rezignaci na poslanecké mandáty obvinění poslanci už nepožívali imunitu, přičemž ovšem přinejmenším část jejich potenciálně kriminálního jednání, tedy domlouvání obchodu v podobě směny mandátů za jiné posty, proběhla, když imunitu ještě měli? Neměl by tuto otázku interpretovat Ústavní soud a nikoliv trestní senát Nejvyššího soudu?

Absurditu celé situace dobře osvětluje rozdíl, který po rozhodnutí Nejvyššího soudu vznikl mezi těmi trestně stíhanými nebo potenciálně trestně stíhanými, kdo byli či ještě stále jsou chráněni poslaneckou imunitou, a  těmi, kdo imunitu nemají.

Pokud totiž budou státní zástupci trvat na tom, že v podobě směny poslaneckých mandátů za posty ve státních podnicích došlo ke korupci, pak, poněkud nelogicky, nebudou nejspíš moci stíhat po rozhodnutí Nejvyššího soudu poslance, kteří z takového jednání profitovali nejvíce, ale budou moci stíhat kupříkladu bývalou šéfku kabinetu premiéra Petra Nečase Janu Nagyovou, která imunitu nemá,  a která je obviněna, že tuto údajnou korupci organizovala.

Můžeme se tak dostat do skutečného právního Koucourkova, v němž budou stíháni, a možná i odsouzeni za organizování korupce někteří lidé jen proto, že je nechrání imunita, zatímco příjemci této korupce budou coby bývalí poslanci nepostižitelní.

Ještě absurdnější by bylo, kdyby nakonec státní zástupci zrušili i stíhání těch, kdo možnou korupci v podobě směny mandátů za posty ve státních podnicích organizovali, jenom proto, že ti, kdo měli z takového korupčního jednání profitovat, byli coby poslanci v době organizování této korupce chráněni imunitou. Dozvěděli bychom se tak, že možné kriminální jednání nemusí být kriminální jenom proto, že jeho vyšetřování brání procedurální důvody.

Průměrný občan, který žádnou imunitu nemá, si nepochybně řekne, že tady něco nehraje. Navíc mu bude těžko někdo vysvětlovat, proč Nejvyšší soud interpretuje ústavní ustanovení, podle kterého poslanci nemohou být trestně stíhání za projevy spojené s výkonem mandátu, tak, že nemohou být stíháni ani za jednání, které většina veřejnosti i orgány činné v trestním řízení považují za kriminální.

 

Lze se v postu poslance chráněného imunitou dopustit jakéhokoliv kriminálního jednání a pak zabránit svému stíhání tím, že na svůj mandát rezignuji ještě před tím, než policie požádá Sněmovnu o moje vydání? To zní jako absurdní otázka, na kterou by měla být snadná odpověď. Rozhodnutí Nejvyššího soudu tuto odpověď ale zamlžuje.

ČRo Plus, 17.7.2013