Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Adeptů na Hrad je víc než dost

Adeptů na Hrad je víc než dost

Odpověď na otázku , kdo by mohl být úspěšným kandidátem na prezidenta za pět let, závisí přinejmenším na třech dalších otázkách. První z nich zní, zda bude kandidovat znovu Miloš Zeman. Pokud ano, druhá otázka zní, zda bude prezidentem populárním. Třetí otázkou je, zda bude mít dostatečně dobré vztahy s ČSSD, aby nenominovala vlastního levicového kandidáta.

Budou-li odpovědi na všechny tři otázky znít „ano“, pak může zřejmě mít naděje na výhru pouze kandidát, který stojí napravo od Zemana, protože ten by za sebou měl většinu levice. V současnosti se sice může zdát postavení „napravo“ od Zemana jako politicky sebevražedné, o čemž se koneckonců přesvědčil v druhém kole nedávné prezidentské volby i Karel Schwarzenberg, jenže za pět let může být všechno jinak.

I vláda ČSSD bude neoblíbená

Pokud se volby do Poslanecké sněmovny uskuteční v řádném termínu příští rok, ČSSD bude v té době zřejmě právě končit čtyřleté období v čele vlády, kterou asi v příštím roce převezme. Kampaň před prezidentskou volbou rozbíhající se kampaň před volbami do Sněmovny budou přitom v roce 2018 kolidovat, takže souboj vláda-opozice bude přinejmenším stejně prominentní, jako byl v lednu tohoto roku.

Jak známo, vlády u nás nejsou populární, i kdyby vládly sebelépe. Ve srovnání s vládou Petra Nečase na tom  musí zdánlivě být u veřejnosti každá příští vláda relativně dobře, jenže nelze pominout, že případná vláda ČSSD bude přebírat zemi v nedobrém stavu a nelze zaručit, že ji z krize vyvede. Jinými slovy, šance Zemanova protikandidáta bude do značné míry záviset také na tom, jak si levicová vláda bude počínat.

Kdo by měl být „pravicovým“ protikandidátem Zemana, bude přitom záviset na další proměnné: stavu politických stran napravo od středu. Bude-li pokračovat jejich současná krize, nebude mít proti Zemanovi zřejmě velké šance žádný kandidát velké strany.

Příliš mladý na tatíčka

Během příštích pěti let se samozřejmě může v pravicových stranách objevit několik nových politických talentů, zejména pokud budou v opozici, a budou tedy mít jistý prostor na vnitřní obnovu. Jediný stranický politik na pravici, který se momentálně jeví jako osobnost, jež by mohla v delším časovém horizontu být silným kandidátem, je Jiří Pospíšil. Jenže ten je ještě příliš mladý, a ani za pět let zřejmě nebude splňovat „tatíčkovské“ představy, které Češi o prezidentovi mají.

Silným kandidátem „napravo od Zemana“ by mohl být Petr Pithart, pokud by si ve věku sedmasedmdesáti let na kandidaturu troufnul. V první přímé volbě se totiž ukázalo, že čeští voliči, navzdory údajné oblibě „občanských“ a nestranických kandidátů, nakonec poslali do druhého kola dva zkušené politické matadory. Vyhrál bývalý premiér, což je Pithart též. Navíc byl v dlouholetým předsedou Senátu.  Zdobí ho i disidentská minulost a aura významného intelektuála. Pokud hrála v úspěchu Karla Schwarzenberga v prezidentské volbě jistou roli i jeho příslušnost k „havlovskému“ táboru, pak by nejspíš pomoha i Pithartovi. Coby křesťanský demokrat by přitom mohl být přijatelný i pro post-klausovskou občanskou pravici, pokud ta nenajde vlastního kandidáta.

Pravice by se mohla samozřejmě sjednotit okolo nestranického kandidáta. Pokud by se ODS chtěla ve snaze o obrodu vracet ke kořenům, jak  z  ní v poslední době zaznívá, pak jedním ze dvou principiálních zakladatelů strany byl vedle Václava Klause i Josef Zieleniec. Politických zkušeností coby bývalý ministr zahraničí, senátor a poslanec Evropského parlamentu má na rozdávání. Je to navíc politik, který umí dělat volební kampaně.

„Ano, ano – ne,ne, pane Švejnare

Nestranickým kandidátem, okolo kterého by se  voliči v politickém středu a napravo od středu asi semkli nejvíce, by byl Jan Švejnar. Ten by ovšem tentokrát musel svoje jasné „ano“ říct s dostatečným předstihem, a na svém zvolení pracovat, aby rozptýlil obraz nerozhodnosti, který ho doprovází. Pokud by pravicové strany překonaly svoje předsudky vůči kandidátovi, který není jejich členem, a Švejnara nominovaly, měl by proti Zemanovi velmi slušné šance.

Pokud by Zeman znovu nekandidoval, je pole možných kandidátů otevřené. Švejnar by byl i za takových okolností jedním z favoritů, protože by přilákal i hlasy liberální levice. ČSSD by takovém v případě buď mohla znovu nominovat Jiřího Dienstbiera anebo někoho, kdo by stranu méně štěpil. Kandidátem, který by byl přijatelný pro celou levici, a možná i pro část pravice, by nepochybně byl Pavel Rychetský, který ovšem zatím kandidaturu odmítal.

 Pánek nebo Wagnerová

Autor tohoto textu by osobně rád viděl v příštím prezidentském klání dvě osobnosti: zakladatele humanitární organizace Člověk v tísni Šimona Pánka a senátorku Elišku Wagnerovou. Zejména pokud by Zeman nekandidoval, oslovovali by oba široké spektrum voličů. Wagnerová, jejíž některé  názory se překrývají s levicově-liberální a zelenou částí politického spektra, by oslovovala i voliče nalevo od středu.

Pánek by zase oslovoval nejrůznější segmenty občanské společnosti. Ačkoliv v minulé volbě vystupovali někteří kandidáti jako kandidáti občanské společnosti, stojí Pánek ještě o kus výš, pokud jde o výkony a jeho osobní pověst v občanské společnosti.  Jelikož stojí názorově spíš napravo od středu, vymyká se archetypu „občanského“ kandidáta coby „levičáka“.  V roce 2018 už navíc bude souznít s „prezidentským“ profilem i věkově: bude mu 51 let.

Výhodou Wagnerové jsou její politické zkušenosti, kterých bude v roce 2018, po téměř šesti letech v Senátu nepochybně mít mnohem více než dnes. Z pohledu ideálního prezidentského profilu je impozantní i zbytek jejího životopisu: žila v zahraničí, a zná tudíž „svět“ i jazyky; byla předsedkyní Nejvyšší soudu a místopředsedkyní Ústavního soudu. Jak už bylo zmíněno, její politické postoje se leckde kryjí s levicově-liberální částí spektra, ale v oblasti „hodnot“ zastávala jako soudkyně často názory konzervativní. Stejně jako Pánek by byla nepochybně prezidentem, který by českou společnost symbolicky posunul kousek za éru „postkomunismu“, jejímž je naopak Zeman politickým ztělesněním.

MF Dnes, 23.2.2013