You are here: Home Members redaktor's Home Al Gore: Hlasatel globálních nebezpečí

Al Gore: Hlasatel globálních nebezpečí

Al Gore

The Assault on Reason. Vydalo nakladatelství Penguin, New York 2007, 308 stran

Nepříjemná pravda. V překladu Jitky Fialové vydalo nakladatelství Argo, Praha 2007, 329 stran

 Země na misce vah

V překladu Jana Jařaba vydalo nakladatelství Argo, Praha 1994, 2000, 376 stran

 

Common Sense Government: Works Better and Costs Less

Vydalo nakladatelství Random House, New York 1995, 315 stran

 

Joined at the Heart: The Transformation of the American Family

Vydalo nakladatelství Henry Holt and Co., New York 2002, 432 strany

 Nobelova cena ještě zvýraznila převažující obraz Al Gora jako ekologického aktivisty. Jeho knihy však mají mnohem širší záběr a přinášejí podnětné úvahy o stavu současné demokracie.

Udělení Nobelovy ceny míru bývalému americkému viceprezidentovi Al Goreovi za jeho snahy burcovat světovou veřejnost k boji s globálními změnami klimatu vyvolalo velmi rozdílné reakce. Někteří kritici tvrdí, že neúspěšný politik Gore je konjukturalista, který se vydal cestou „módního“ ekologického aktivismu, neboť v této oblasti našel příležitost zviditelnit se ještě účinněji něž v politice. Což se mu dokonale podařilo.

            Je vcelku pochopitelné, že bývalý politik, který je dnes nejviditelnějším symbolem velmi kontroverzní globální diskuse o vlivu člověka na změny klimatu, je kritizován z nejrůznějších pozic, a občas možná i oprávněně. Jestli si ale nějakou kritiku rozhodně nezaslouží, pak je to obvinění z konjukturalismu. Ekologickým aktivistou i politickým teoretikem byl dávno před tím, než vstoupil do nejvyšší politiky. Jeho první známá kniha o ekologii, Země na misce vah, vyšla v USA už v roce 1993. Její nová vydání pak Gore doplňoval novými poznatky a argumenty.

 

Útok na rozum

Ti, kdo jsou podrobněji seznámeni s jeho dílem a nečerpají své soudy o bývalém viceprezidentovi jen z médií, vědí, že Gore je bytostný intelektuál a učenec, jaké produkují špičkové americké univerzity; je ostatně absolventem té nejlepší z nich: Harvardu.

            Ve svých knihách, opatřených vždy s impozantním poznámkovým aparátem, málokdy vynáší soudy, které by se neopíraly o důkladný výzkum. Zároveň se ovšem nevymyká dalšímu důležitému rysu amerického intelektuálního prostředí: ví, že pokud se mají jeho knihy číst, musí přijít s argumentem, který bude šokovat nebo alespoň mobilizovat. Ti, kdo preferují suchou akademickou objektivitu, tak musejí brát jeho stěžejní argumenty se stejnou dávkou kritické shovívavosti, s jakou přistupují k „šokujícím“ teoriím jiných autorů politických a politologických bestsellerů americké provenience.

            Bylo by ovšem chybou odbýt Goreovy poněkud apokalyptické závěry o globálních změnách klimatu nebo o současné americké politice coby pouhý intelektuální exhibicionismus. Jeho knihy se nejen dobře čtou, ale pozorný čtenář se z nich dozví také mnoho zajímavého a originálního. Je možná dokonce škoda, že „módní“ téma změn klimatu v současnosti výrazně překrývá jeho ostatní badatelské a myslitelské zájmy. To platí zejména o jeho poslední knize, The Assault on Reason (Útok na rozum), která vyšla letos na jaře. Možná proto, že to nejdůležitější, co chtěl říci o znepokojivých změnách globálního klimatu, shrnul v knize Nepříjemná pravda, která se stala základem dokumentárního filmu odměněného Oscarem pro nejlepší dokumentární film v roce 2006, má ve své poslední knize více prostoru, aby se zabýval politologicko-sociologickými úvahami. Navazuje v ní na své dřívější podnětné úvahy o vládnutí a rozumné správě z doby, kdy působil v Clintonově administrativě, nebo na úvahy o stavu americké společnosti, které tvořily páteř knihy o americké rodině, jíž vydal společně se svou ženou Tipper.

            Goreovy závěry o stavu moderní demokracie jsou alarmující. Podrobně mapuje vzrůstající vliv zájmových skupin na demokratickou politiku, což je téma, kterému se podrobně věnoval už v roce 1993, kdy ho Bill Clinton vyzval k vypracování studie o zefektivnění práce vlády. Tato studie se pak stala základem knihy o „vládě zdravého rozumu“, kterou publikoval v roce 1995. V Útoku na rozum upozorňuje i na extrémní názorovou polarizaci, uměle živenou médii, která poznamenala v poslední době nejen americkou, ale i evropskou politiku. Toto vše je doprovázeno voličskou apatií a nedůvěrou k tradičním mechanismům demokracie, které se dostaly do područí moci peněz.

            Tyto jevy, jakož i další neduhy moderní demokracie, byly samozřejmě nespočetněkrát popsány i mnoha dalšími autory, kteří se ovšem často neshodnou na příčinách tohoto stavu. V tomto kontextu je zajímavé porovnat Goreovy argumenty s názory jiného prominentního autora politické literatury, Benjamina Barbera, jehož kniha Consumed vyšla v USA také letos na jaře (Recenze viz LN Orientace 7. 4. 2007). Barber v ní varuje před úpadkem demokracie a tržního hospodářství ve světle intenzivního konzumerismu, poháněného globálním reklamním průmyslem. V důsledku těchto jevů dochází k infantilizaci veřejnosti, která se už neskládá z odpovědných občanů, ochotných angažovat se v občanské společnosti, ale ze spotřebitelů, jejichž mozky jsou dennodenně vymývány infantilní masovou kulturou a reklamou.

 

Ďábel televize

Gore se na věci dívá podobně, ale viníka současného marasmu vidí konkrétněji. Jsou jím podle něj moderní média, především televize. Nepouští se přitom na již dost vyšlapanou stezku nejrůznějších obvinění o povrchnosti televizní zábavy a infotainmentu, ale volí složitější argumenty, v nichž lze nalézt ozvěny úvah některých předních současných filozofů a sociologů, jako je třeba Jürgen Habermas či Pierre Bourdieu.

            Gore argumentuje, že televize, která už před několika desítkami let nahradila jako hlavní médium noviny a rozhlas, drasticky oslabuje veřejný diskurs. Televize podle něj zcela devalvovala jedno z principálních poznání otců-zakladatelů americké demokracie – totiž, že pro přežití demokracie je naprosto zásadní racionální diskuse v rámci občanské veřejnosti. Televize nejen kolonizovala veřejný prostor, ale především zcela změnila způsob, jakým navzájem komunikujeme.

            Masivní tok informací a obrazů je dnes víceméně jen jednosměrná ulice, v níž jsou občané transformováni do role konzumentů zpráv a zábavy. Ve světě dominovaném televizí je pro občany v podstatě nemožné se účastnit smysluplné konverzace o základních cílech společnosti a politických prioritách. Gore v tomto bodě navazuje na amerického politologa Roberta Putnama, jehož kniha Bowling Alone (Hrát kuželky sám) z roku 2000, popisující úpadek americké občanské společnosti, natolik oslovila prezidenta Billa Clintona a viceprezidenta Gora, že pozvali Putnama na přednášku do Bílého domu.

            Putnam s pomocí sociologických výzkumů zdokumentoval rapidní pokles počtu občanských sdružení a asociací v USA v posledních desetiletích, přičemž varoval, že tento úpadek fyzické občanské společnosti, v níž se lidé sdružují kvůli společným cílům a chovají se jako odpovědní občané, ohrožuje samotné fungování demokracie. I podle Putnama je tento jev těsně spjat s nástupem televize a masmédií obecně.

            I Gore varuje, že v soudobé demokracii jsou jedinci mnohem více pasivními přijímateli nejrůznějších statků (včetně informací) než aktivními občany. Absorbují, ale nesdílejí. Naslouchají, ale sami nejsou slyšet. Dobře informované občanstvo, které by za ideálních okolností mělo být páteří demokracie a skrze racionální diskurs ve veřejném prostoru naplňovat smyslem pojem „demokratická veřejnost“, se stále více stává pouhým pobaveným publikem. Anebo, jak by řekl Neil Postman, publikem „k smrti ubaveným“.

 

Trauma porážky

Televize má podle Gora narkotizující a hypnotizující efekt, což činí z občanů pasivní stádo, které je snadným terčem manipulace a falšování skutečnosti. Dokládá to vlastní zkušeností z roku 1984, kdy se poprvé ucházel o senátní křeslo. Manažéři jeho kampaně provedli důkladnou analýzu průzkumů veřejného mínění jak ve vztahu ke Goreovi samotnému, tak k jeho oponentovi Victoru Asheovi. Dospěli k názoru, že pokud utratí určitou sumu peněz a budou schopni umístit do médií, především do televize, jistý počet reklamních šotů (jak těch, v nichž Gore útočí na Ashe, tak těch, v nichž odrazí na základě předem připravené strategie Asheho předpokládané reakce), zvýší se vedení Gora v průzkumech o 8,5 procenta. Gore vzpomíná, jak byl šokován, když se po ukončení této detailně vymyšlené reklamní kampaně vskutku zvýšil jeho náskok o 8,5 procenta.

            Postupně došel k přesvědčení, že takové formy rozsáhlé mediální manipulace, především s pomocí televize, oslabují demokracii. Jeho závěr o rapidním oslabování občanské veřejnosti mu pak v poslední knize posloužil jako odrazový můstek ke zdrcující kritice současné americké administrativy. Jeho úvahy o vládě George W. Bushe jsou bezpochyby ovlivněny osobní traumatizující zkušeností, kdy, jak je Gore stále přesvědčen, mu bylo „ukradeno“ volební vítězství (čachry s hlasy na Floridě, za nimiž stál Bushův bratr a pozdější rozhodnutím Nejvyššího soudu ovládaného konzervativci). Gore ovšem umí nabídnout názory, které nelze ignorovat, ani když je velmi subjektivní.

            V několika emotivně laděných kapitolách Bushovu vládu obviňuje z promyšleného útoku na liberální demokracii, který se opírá o atmosféru strachu, uměle vytvářenou s pomocí médií po teroristických útocích z 11. září 2001 a ve světle války v Iráku. Kritizuje náboženský extremismus, snahu o posilování exekutivních pravomocí, manipulaci, rozsáhlé zatajování důležitých informací, porušování lidských práv, nebo aroganci vůči mezinárodnímu společenství, včetně ignorování příznaků globální ekologické krize.

            Dáme-li dohromady výše zmíněné obecné trendy, které devalvují demokratický diskurs a účast na věcech veřejných, s činností Bushovy vlády, je na místě mluvit o krizi americké demokracie, argumentuje Gore. A nebyl by to Gore, kdyby nehledal řešení. Stejně jako v předešlých knihách nabízel recepty na boj s jevem, který vidí jako globální ekologickou krizi, naznačuje i v Útoku na rozum, kudy vede cesta ze současného politického marasmu.

 

Internetem proti televizi

Pokud jde o zničující vliv televize na občanskou společnost a demokratický diskurs, Gore vidí alternativu především ve zvyšujícím se vlivu internetu, jehož je ostatně už dlouhou dobu předním americkým propagátorem. Tvrdí, že v USA jsme svědky rostoucího zápolení mezi médii hlavního proudu a prostředím, které v symbolické rovině reprezentují především blogeři. Stejně jako se ve spojení s fyzickou občanskou společností v Americe často mluvilo o tzv. grassroots, lze mluvit o virtuální občanské společnosti na internetu jako o „netroots“.

            Toto prostředí je podle Gora vysoce interaktivní a lze v něm pozorovat snahy o vytvoření skutečného demokratického diskursu, který musejí stále častěji brát v potaz i politici. To je nadějný vývoj, ale Gore zároveň varuje, že občanský „cyberspace“ může fungovat pouze za předpokladu, že přístup k internetu bude skutečně demokratický a rovný a že ho neovlivní komerční tlaky velkých komunikačních společností. Gore v této souvislosti mluví o potřebě „demokratizace“ znalostí.

            Pokud jde o nápravu toho, co Gore vidí jako škody napáchané na americké demokracii během Bushovy vlády, je opatrným optimistou. Připomíná, že v americké historii došlo už několikrát k omezení občanských svobod, doprovázenému dočasným zvýšením exekutivních pravomocí vládnoucí administrativy, ale že se Amerika z takového vývoje vždy vzpamatovala. Zároveň ale varuje, že i kdyby se dostal v příštích prezidentských volbách k moci demokratický kandidát, je na místě opatrnost, protože politikům napravo i nalevo od politického středu v podstatě vyhovuje akumulace moci. Jelikož současná centralizace moci souvisí s tzv. válkou s terorismem, která hned tak neskončí, jakýkoliv příští prezident se bude snažit podržet si alespoň některé nové pravomoci, které vládě dává například tzv. Patriot Act. Gore navíc varuje, že koncentrace moci v rukou Bílého domu začala dávno před válkou s terorismem, a je to tudíž postupný a dlouhodobý proces. Svoboda, o níž Američané i jejich političtí reprezentanti tak často mluví, může tedy být ve větším ohrožení, než si připouštíme.

            Zasadíme-li toto všechno do kontextu klimatických změn, které Gore vidí především jako dílo člověka, jakož i do kontextu možné energetické krize vyvolané vyčerpáním známých zdrojů energie, je jasné, že Goreův pohled na současnou civilizaci je spíše pesimistický. I kdyby ale měli pravdu jeho kritici, kteří ho obviňují z přehánění nebo z politicky motivovaného dramatizování, není na škodu si tento varovný hlas bez předsudků vyslechnout.

 

Lidové noviny, 20.10.2007