Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home "Americká" kampaň je Švejnarovou jedinou šancí

"Americká" kampaň je Švejnarovou jedinou šancí

V uplynulém týdnu jsme viděli dva naprosto rozdílné přístupy ke klání o úřad prezidenta. Václav Klaus se soustředil na schůzky se zákonodárci a nadále odmítal veřejnou debatu se svým protikandidátem, zatímco Jan Švejnar objížděl Českou republiku.

Vysloužil si za to nejen obdiv, ale i kritiku. Tento americký styl kampaně prý nemá žádný smysl v zemi, kde prezidenta volí parlament. To je závažný argument--až na to, že Švejnar nedělá opravdovou volební kampaň, v níž slibuje svým potenciálním voličům to či ono.

Jeho cesty po České republice mají jediný účel: představit se občanům, kteří ho z pochopitelných důvodů znají méně než Klause. Jeho setkání s občany nejsou přímým bojem o voliče, ale o veřejné mínění.

Švejnar totiž docela přesně odhadnul, že k případnému zvolení potřebuje hlasy zákonodárců, kteří jsou zatím nerozhodnuti. Anebo jsou rozhodnuti volit Klause—a to zejména proto, že současný prezident je veřejnosti znám a je poměrně populární. Švejnar si uvědomuje, že pro mnohé zákonodárce může být obtížné podpořit Klause, pokud by na začátku února, pár dní před prezidentskou volbou, průzkumy ukazovaly, že si lidé přejí za prezidenta mnohem více jeho, než Klause.

Švejnarovy cesty po České republice, jeho četná mediální vystoupení, jakož i prezentace jeho prezidentského programu, jsou tak pokusem změnit veřejné mínění. A to se mu zatím obdivuhodným způsobem daří. Podle některých průzkumů by si ho za prezidenta nyní přál stejný počet lidí jako Klause, v jiných se na Klause dotahuje. Uvážíme-li, že ještě před dvěma měsíci byl pro širokou veřejnost téměř neznámý, jeho „americká“ kampaň každopádně zabírá.

Co je na této kampani také sympatické, je její otevřenost. Švejnar jasně říká, co by chtěl jako prezident dělat, jaké má priority. Klausův kabinetní styl „kampaně“ mu hraje do karet, protože mnohý občan se jistě ptá, co asi politik, jako je Klaus, který se v české politice pohybuje od roku 1989, vlastně svým volitelům za scénou slibuje.

Paradoxně, u veřejnosti může Švejnarovi pomoci už jednoduchá skutečnost, že on nemůže slibovat téměř nic, kromě jistého typu transparentní politiky. Nemá za sebou ani vlastní mocnou stranu, ani nejrůznější finanční a další skupiny, které Klaus pomohl stvořit během éry privatizace.

Pro mnohé občany je Švejnarova otevřenost v prostředí jinak uzavřené české politiky závanem čerstvého větru. Svými setkáními s občany i mediálními vystoupeními nejen sděluje občanům více informací o sobě, ale především to, že je jiný než Klaus, jenž je už příliš pohlcen zaběhnutými rituály a mechanismy české politiky.

Klaus by samozřejmě mohl tento trend do jisté míry zvrátit, kdyby souhlasil s veřejnou debatou. V uplynulém týdnu sice poněkud změnil své odmítavé stanovisko k diskusi se Švejnarem, když nevyloučil neveřejnou debatu v Senátu, ale vlastně i tento částečný ústupek mu u mnohých lidí nepochybně uškodil, protože není jasné, proč by taková debata nemohla být veřejná.

Samotný parlament by mohl do této situace vnést nový osvěžující prvek, kdyby vyzval oba kandidáty k diskusi před poslanci a senátory s tím, že tuto diskusi bude přenášet televize. 

Diskuse by tedy nebyla veřejnou diskusí amerického typu, protože publikum by netvořili obyčejní občané.  Ale proč by ho nemohli tvořit zákonodárci, kteří budou oba kandidáty volit? A proč, stejně jako je tomu třeba u interpelací v Poslanecké sněmovně, by nemohla tuto diskusi přenášet veřejnoprávní média?

Klausovi škodí neochota účastnit se dikuse ještě z jiného důvodu. Jeho mlčení vyprovokovalo k velmi ostrým reakcím některé významné osobnosti. Jeden příklad za všechny: poslední číslo Literárních novin přináší obsáhlý a velmi tvrdý článek z pera renomovaného česko-amerického ekonoma Jana Vaňouse. Stojí za přečtení.

 

Psáno pro Aktualne.cz