Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Americký radar a ruská ropa

Americký radar a ruská ropa

Podle oficiálních prohlášení z ruské strany se zdá, že snížení dodávek ruské ropy do České republiky nemá nic společného s podepsáním česko-americké smlouvy o umístění amerického protiraketového radaru na českém území. Jak známo, Rusko proti americkému radaru vehementně protestuje. 

Protože s jistotou nevíme, zda je snížení dodávek ropy výsledkem organizačního šlendriánu, technických potíží (jak tvrdí Rusové) nebo částečně i politické objednávky z Kremlu, zajímavější než úvahy nad příčinami snížení dodávek jsou v tuto chvíli reakce českých politiků. Česká vláda se totiž -- schována bezpečně za americkými zády a jaksi jenom vykukujíc přes mohutná americká ramena -- rozhodla, že s Ruskem se nebude mazlit. Z úst vládních představitelů jsme slyšeli celou řadu siláckých prohlášení ve stylu "Rusko nám do našich strategicko-bezpečnostních rozhodnutí nemá co mluvit."

Jistě lze souhlasit s tím, že Česká republika je dnes suverénní stát a má právo bránit se ruským snahám zacházet s bývalými sovětskými satelity jako s tzv. blízkým zahraničím, kde by například i Američané měli údajně respektovat ruské zájmy. Na druhou stranu by možná neškodilo se občas zamyslet nad tím, co by asi Spojené státy říkaly, a jak by reagovaly, kdyby teď Rusko začalo stavět protiraketovou základnu třeba v Mexiku nebo na Kubě. Jisté je, že rozhodneme-li se pro nekompromisní postoj, musí být čeští politici připraveni čelit možné ruské odvetě.

Jenže v okamžiku, kdy se objevily zprávy o snížení ruských dodávek ropy, slyšeli jsme z nejvyšších vládních kruhů slova spíše rozpačitá. Vládní politici nás buď, poněkud nejistě, ujišťovali, že s radarem nemá snížení dodávek ropy nic společného, ač to nebylo ještě nejméně dva dny ruskou stranou potvrzeno, či tvrdili, že se zatím není čeho bát, neboť máme dostatečné zásoby ropy i možné náhradní řešení v podobě ropovodu z Německa.

Co jsme se z vládních reakcí nedozvěděli, je odpověď na otázku, co by Česká republika dělala, kdyby se Rusko skutečně pro odvetu v podobě radikálního omezení dodávek ropy rozhodlo. Tato otázka je přitom zcela legitimní, protože, jakkoliv je takové ruské jednání nepravděpodobné, nedá se zcela vyloučit. A je také skutečností, že Česká republika by nebyla při své značné závislosti na ruské ropě a plynu schopna dodávky plně nahradit z náhradních zdrojů.

Svým způsobem je vlastně škoda, že Rusové jednoznačně neřekli, že Čechům utáhli kohoutky ropovodů kvůli radaru. Možná bychom se teprve v takovém okamžiku dozvěděli, zda čeští politici odvážně pokřikují na Rusko pouze, když jsou schování za Condoleezzou Riceovou, nebo zda by byli schopni jasných kroků, i kdyby museli naše zájmy hájit sami.

Výše řečené není projev jakési škodolibosti. Jde o vážnou otázku. Česká republika se prostřednictvím této vlády rozhodla učinit v podobě smluv o radaru důležitý strategický krok, jehož jednou dimenzí je i přesvědčení, že přítomnost Američanů na českém území zvýší naší bezpečnost. To je možná pravda, pokud bychom mluvili o případném vojenském konfliktu. Američani nás ovšem neochrání, pokud by se Rusko rozhodlo k ekonomické odvetě v podobě omezení dodávek ropy.

Je si vláda jistá, že by v takovém případě byla schopna ustát situaci, kdy se u čerpacích stanic tvoří fronty, mnozí lidé nemají čím topit, a je dokonce ohrožen chod průmyslu? Jak známo, americký radar u nás nemá podporu většiny veřejnosti. O co by se tedy vláda opřela v případě, že by kvůli radaru došlo ke konfrontaci s Ruskem?

Když vláda vyjednala dohodu o americkém radaru, byla si jistá, že v případě podobné krize dostojí Česká republika svým závazkům vůči USA? Byla si jistá, že se naše odhodlání dát Rusům najevo, že nám nemají co mluvit do našich bezpečnostních opatření, nezhroutí jako domeček z karet v okamžiku, kdy se Rusko rozhodne pro odvetu?

V sázce není nic menšího než opakování mnichovského syndromu. Řečeno jinak, v sázce není nic menšího, než otázka, zda by novodobé české politické elity obstály v okamžiku velké krize lépe, než v minulosti. Bohužel rozpačité reakce českých politiků po snížení ruských dodávek ropy příliš velkou důvěru nevzbuzovaly.

Nešlo přitom jen o rozhodnost a jasná stanoviska. Z různých vyjádření také vyplynulo, že Česká republika nemá v záloze zcela jasný plán B. Tedy plán, který by na podobnou situaci reagoval. Víme pouze, že máme jakési zásoby ropy na určitou dobu, že část výpadku můžeme pokrýt dovozem odjinud, včetně dodávek před ropovod z Ingolstadtu, ale nevíme nic víc. Snad jen to, že ve smlouvě se Spojenými státy nestojí nic o tom, že by USA přišly České republice v takovém případě ekonomicky na pomoc.

Právě tyto nejistoty by bezpochyby kladly velké nároky na české vládní politiky. Jenže z těch, jak už bylo řečeno, vyzařovala v současné minikrizi spíše bezradnost.

Máme tedy nejspíše štěstí, že Rusko nás vydírat nemíní. Že je to navzdory svým různým demokratickým deficitům vlastně normální kapitalistická země, která si uvědomuje, že zastavení dodávek ropy z politických důvodů by pro ni nebylo dobou vizitkou a že by ztratila určitou část příjmů. A že pokud se rozhodne k odvetným opatřením, budou spíše jen symbolická.

Nejistota, která zachvátila české politiky po snížení ruských dodávek ropy má ovšem ještě jednu důležitou dimenzi. Ukazuje se totiž, že v případě ruského vydírání ropou nebo zemním plynem nám nepomůže ani radar, ani USA, ale spíše Evropská unie. Proto také čeští politici o celé záležitosti informovali v prvé řadě Brusel, nikoliv Washington, jakkoliv v pozadí celé aféry mohla v konečném důsledku stát vlastně naše smlouva s USA.

V tomto kontextu se jeví jako dosti neprozřetelné, že tatáž česká vláda, která politicky tolik investovala do údajného zvýšení naší bezpečnosti s pomocí amerického radaru, se chová jako potížista ve vztazích s Evropskou unií, ačkoliv právě k ní se nakonec utíká s prosbou o pomoc v okamžiku, kdy by kvůli americkému zařízení, jež má údajně zvýšit naší vojenskou bezpečnost, mohla být ohrožena naše energetická bezpečnost. Nemluvě o tom, že se česká vláda umístění amerického radaru u nás nenamáhala s Unií předem konzultovat, a u NATO si vymohla jen jakési obecné srozumění s tímto projektem.

Přitom, pokud si položíme otázku, jaká bezpečnostní hrozba je pro Českou republiku v nedaleké budoucnosti reálnější-vojenská nebo energetická-dojdeme asi k názoru, že spíše hrozba energetická. Přidáme-li si k tomu jednoduchý fakt, že stejně jako většina Evropy spoléhá i Česká republika v současnosti na dovoz ropy a plynu z Ruska, mohlo by se zdát, že mnohem důležitější bezpečnostní prioritou, než je americká základna, by pro naší zemi mělo být vytvoření jednotné energetické politiky a strategie v rámci Evropské unie, což se neobejde bez další politické integrace Unie.

Jenže právě té se Česká republika vzpírá. Se svým současným důrazem na bilaterální, v evropském kontextu nadstandardní bezpečnostní spolupráci s USA, a zároveň se svou vlažností k další evropské integraci se musí Česká republika jevit Rusku tak trochu jako země, jejíž odhodlanost počínat si v Evropě coby sólista, spíše než týmový hráč, možná stojí za to otestovat.

Už proto by vůbec nebylo bez jisté logiky, kdyby snížení dodávek ruské ropy bylo i ruským testem toho, jak silné je skutečně odhodlání českých politiků dodržet nadstandardní spojenecké závazky vůči USA. Nutno říci, že ve světle velmi nejistých reakcí českých politiků má Rusko, pokud si ve skutečnosti tak trochu testovalo půdu, odpověď, kterou potřebovalo.

 ČRo 6, 15.7.2008