Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Ano, česká bramboračka

Ano, česká bramboračka

Václav Bělohradský obhajuje textu nazvaném „Česká bramboračka?“ (Právo, 8.11.2013), který je polemikou s mým textem „Lib-lab nebo kaleidoskop?“ (Právo, 5.11.2013) názor, že je na čase přestat dělat „českou bramboračku“ z nadosobní, strukturální krize. Česko je prý společnost, kterou ve všem podstatném určují globální trendy, je to evropská společnost se specifickými rysy.

Mým úmyslem ale nebylo trivializovat evidentně stále silnější vlivy globalizace na fungování nejen českého politického systému. Oslabování tradičních politických stran a dalších „ideologických“ struktur je patrné v celé západní civilizaci. Ostatně řada autorů, včetně Bělohradského a mne, se různými dopady globalizace na národní státy a jejich politické struktury na stránkách tohoto deníku nejednou zabývala.

Přesto je zjevné, že zatímco je tradiční střídání demokratické levice a konzervativně-liberální pravice u moci v mnoha zemích narušeno, v mnoha dalších toto kyvadlo lib-lab „drží“. Musíme se tedy ptát, proč někde přestává fungovat, zatímco jinde funguje dál. A musíme se ptát, zda tam, kde selhává, nastupuje skutečně jakýsi post-moderní kaleidoskop. V Rakousku má osa lib-lab dlouhodobě problémy, jakkoliv sociální demokracie a lidovci zůstávají nejsilnějšími stranami. Mění se ale rakouské politické spektrum skutečně v jakýsi nepřehledný kaleidoskop?

Stejnou otázku bychom si mohli položit i ve vztahu ke kapitalismu. Je totiž zjevné, že skandinávský, německý nebo nizozemský kapitalismus není totéž, co je ten jihoevropský nebo latinskoamerický. Tlak globalizace je enormní, ale některé země mu poměrně dobře dokáží vzdorovat a držet při životě silný sociální stát.

Jinými slovy, nelze jen tak odbýt specifické historické tradice, politickou kulturu nebo roli osobnosti. Bělohradský sám napsal řadu textů o nesamozřejmosti českého národa a o českém politickém kýči, který má hluboké kořeny ve specificky českých historických jevech.

Nedůvěra k elitám, provincialismus nedůvěřující vnějšímu světu, podvracení i zpochybňování autorit, nebo, jak upozornil sám Bělohradský, opakované snahy nahrazovat politickou opozici opozicí vůči politice, vytvářejí specifikou politickou kulturu, kterou pojem „česká bramboračka“ docela dobře vystihuje tím, že zachycuje malou racionalistu a strukturovanost českého politického diskurzu.

I český postkomunismus, který přišel po normalizační éře masového lámání páteří, je jiný, než třeba ten polský nebo maďarský. Normalizační mentalita zásadním způsobem ovlivnila českou postkomunistickou transformaci. Patří sem nejen privatizace pojatá mnohdy ve stylu „kdo neokrádá stát a ostatní, okrádá sebe“, ale i laciný antikomunismus, doprovázený neschopností vyrovnat se s minulostí. Ano, transformace byla bezprecedentní proces, v němž niko neznal nejlepší řešení. Ta česká byla ovšem typická tím, že se za účelem obohacení malých skupin lidí často přijímala záměrně špatná řešení. 

Naše situace bohužel také není tak úplně „evropská“, jak Bělohradský naznačuje. Příkladů lze uvést mnoho, pro ilustraci si všimněme chování posledních dvou prezidentů. Co je standardně evropského na názoru prezidenta, že ústavní zvyklosti jsou idiotské? Nebo na tom, že prezident drží s pomocí ohýbání vlastní ústavy celou Evropu jako rukojmí při ratifikaci Lisabonské smlouvy? A byla opoziční smlouva opravdu standardní aranžmá, nebo spíš pokračování tradic Velké pětky a Národní fronty?

Pojem „česká bramboračka“ tak v metaforické rovině bohužel docela dobře popisuje naší situaci. Paradoxně se ale právě v tom, že mnohé patologické jevy v české společnosti i politice jsou „naše“ a ne globální, skrývá naděje. Pokud totiž uvěříme, že ne vše podstatné u nás určují globální trendy, existuje naděje, že bychom leccos mohli změnit vlastními silami.

 Právo, 10.11.2013