Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Ano kvótám pro ženy

Ano kvótám pro ženy

Poté, co Evropská komise podpořila návrh komisařky Redingové, aby ženy měly ve vedení největších evropských firem přinejmenším čtyřicetiprocentní zastoupení, strhl se v české kotlině předpokládaný povyk. Kvóty jsou prý projevem sociálního inženýrství a porušují liberální principy svobody. 

Žádné překvapení v zemi, která se schizofrenicky potácí ode zdi ke zdi – od hojně medializovaných teorií salónních neoliberálů, které vzývají údajnou svobodu trhu, k reálné „podnikatelské“ praxi, které dominuje post-bolševická praxe „chlapů“ parazitujících na státních zakázkách. 

Od věci není ani debata na téma samotného liberalismu, jehož teze jsou často používány jako argumenty proti údajnému sociálnímu inženýrství. I liberalismus, stejně jako nerovné postavení žen v moderních společnostech, totiž vznikal v době výrazně patriarchální společnosti. Dalo by se argumentovat, že když někteří autoři teorií liberalismu mluvili o svobodných jedincích, měli na mysli především muže. Podobně, jako když antičtí filozofové mluvili o demokracii. Občany, kteří mohli „demokracii“ praktikovat, byli, jak známo, jen muži. Otroci a ženy se nepočítali.

Že byl liberalismus zpočátku především jen teorie, navíc jen pro některé skupiny obyvatel, bylo patrné na příkladu Spojených států, kde existovalo otrokářství ještě dlouho po vzniku ústavy, vycházející v mnoha ohledech z liberálních principů svobody jedince, rovných šancí a vlády práva. Kdyby bylo ponecháno jeho zrušení jen na postupné „emancipaci“ zotročených, docela jistě by v druhé polovině 19. století jen tak nezaniklo. Naštěstí se našli osvícení politici, kteří navzdory argumentům zastánců otroctví o tom, že otroctví vychází z jakýchsi prý přirozených rolí různých skupin a ras ve společnosti a je motorem jižanského hospodářství, otroctví zrušili.

I tak zůstávala rovnost šancí pro celé sociální skupiny nadále jen teorií. Až zhruba o sto let později, v roce 1961, podepsal prezident J.F. Kennedy prezidentský dekret o tzv. affirmative action, jejímž cílem bylo pomoci menšinám v lepším přístupu ke vzdělání a zaměstnání. V roce 1965 pak prezident Johnson vydal exekutivní rozhodnutí, jímž přikázal vládním institucím, aby přijímaly zaměstnance bez ohledu na rasu, náboženství a národní původ. V roce 1968 rozšířil tento výčet o zaměstnávání žen. Projekt pak začal žít vlastním životem a postupem času vznikl v USA složitý systém pozitivní tzv. diskriminace, který menšinám usnadňoval přístup ke vzdělání a zaměstnání. 

Tento historický exkurz ukazuje, že i země vyznávající svobodu tak vášnivě jako USA pochopila, že pomoc znevýhodněným menšinám není žádným neproduktivním sociálním inženýrstvím, jakkoliv někteří čeští liberálové „affirmative action“ vášnivě kritizují coby prý „neliberální“ úchylku. Co na tom, že bez těchto údajně neliberálních opatření by americká liberální demokracie nedosáhla například toho, že USA dnes mají poměrně mohutnou střední černošskou vrstvu a Barack Obama je prezidentem.

Liberalismus není jen svoboda jedince ve smyslu, v němž tuto svobodu chápou mnozí čeští rádoby liberálové – tedy jako fikci, v níž si na pomyslné startovací čáře jsou údajně všichni rovni a je jenom na nich, jak využijí potenciálu, který leží před nimi. Všichni, včetně celých sociálních skupin, si totiž na pomyslné startovací čáře rovni nejsou. Pokud to s liberální demokracií myslíme vážně, nezbývá než společnost k rovnějším šancím pro co největší počet lidí občas „neliberálně“ postrčit. 

Ženy jsou dobrý příklad. Navzdory obrovskému pokroku v posledních desetiletích, nemají rovné šance, zejména pokud jde o uplatnění v ekonomické sféře. Jakkoliv jim sociální politika v západních demokraciích pomáhá, aby se ekonomicky lépe vyrovnaly například s péčí o děti, celý systém je ještě stále nastaven tak, aby zvýhodňoval muže. 

V případě mužů si zaměstnavatel neklade v okamžiku, kdy zvažuje jejich přijetí do zaměstnání, podvědomě otázku, zda za rok či dva neodejdou na mateřskou dovolenou. A nejsou to v drtivé většině případů muži, kdo musí kvůli dětem svoji kariéru přerušit, a jen těžko pak dohání vzniklé kariérní „zpoždění“.

Ženy nejsou v odpovídajících počtech ve vedoucích pozicích i proto, že celý systém je nastaven takříkajíc patriarchálně. Je to svým způsobem začarovaný kruh, protože ženy i kvůli výše zmíněným nevýhodám nepronikají do manažerských pozic, což pomáhá ve firmách udržovat dominanci mužského způsobu myšlení – od manažerských metod, až po pohled na sociální otázky. 

Zvážíme-li přitom například podíl žen na celkových počtech studentů, kteří úspěšně zakončili univerzitní vzdělání, vidíme, že je v některých vyspělých zemích dnes vyšší než podíl mužů. Bez jistého mužského šovinismu se jen těžko vysvětluje, proč jsou ženy před tím, než založí rodiny, tak úspěšné v získávání univerzitního vzdělání a proč jsou ve srovnání s muži zdánlivě tak „neúspěšné“ později.

Typické patriarchální vysvětlení je, že muži se prostě dokáží lépe prosadit, protože jsou dostatečně agresivní a jaksi předurčeni rozhodovat. Nám, kdo jsou méně oslněni údajně apriorními kvalitami „mužství“, nezbývá než usoudit, že profesnímu vzestupu žen spíše brání sociální překážky, které nebrání vzestupu mužů. Tyto překážky samy od sebe nezmizí, pokud se i v tomto případě moderní společnosti neodhodlají k jistému typu „afirmativní akce“.

Čtyřicetiprocentní kvóty pro zastoupení žen ve vedení největších firem jsou v tomto ohledu rozumným opařením. Nelogické jsou jen v tom, že jsou příliš nízké, protože by měly odpovídat skutečnému počtu žen ve společnosti. 

Stejné kvóty by měly platit pro demokratickou politiku, protože o jaké demokracii to vlastně mluvíme, když je v politice z historických a dalších důvodů tak výrazně menšinově reprezentována celá jedna polovina společnosti? A jaká rozhodnutí ve vztahu k ženám pak asi taková patriarchální politika přijímá? Je prostě zcela zřejmé, že institucionalizovaný sociální darwinismus, který pod liberální rouškou rovných šancí ve skutečnosti dává mužům už na startovní čáře výhody, je stále více neudržitelný. 

Argumenty, že soukromému sektoru přeci nikdo nemůže přikazovat, kolik mužů a kolik žen bude působit v manažerských pozicích, jsou na úrovni argumentů, které bylo možné slýchávat v USA ještě v 50. letech minulého století, pokud šlo o najímání menšin nebo o jejich přístup ke vzdělání. Soukromý sektor nefunguje ve vzduchoprázdnu. To, že vznikl jako více méně patriarchální sféra v době, kdy ženě patřilo místo v domácnosti, neznamená, že by měl stejným způsobem fungovat v sofistikovaných společnostech dneška. To není žádné zhoubné sociální inženýrství.

Neoliberální zastánci neustálého růstu argumentují, že kvóty pro ženy jsou ekonomicky kontraproduktivní. Pro taková tvrzení přitom neexistují žádná relevantní data. Naopak je zřejmé, že severoevropské země, kde je zastoupení žen vysoké jak ve vedoucích pozicích v soukromém sektoru, tak v politice, si počínají lépe než většina těch, kde je tomu naopak. 

Víme také, že finanční a následnou ekonomickou krizi nezpůsobily primárně ženské manažerky a podnikatelky. Dokonce je možné argumentovat, že kdyby bylo zastoupení žen ve vedoucích pozicích například v Lehman Brothers a dalších podobných firmách takové, o jaké usiluje komisařka Redingová v EU, finanční krize by se možná ani nekonala.

Deník Referendum, 11.12.2012