Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Bájná lhavost, kam se podíváš

Bájná lhavost, kam se podíváš

Ze vzájemných obvinění, která proti sobě vznášejí lidé, kteří mohli být tak či onak autory či spoluautory skandální amnestie, kterou vyhlásil na začátku roku prezident Václav Klaus, je zřejmé pouze tolik, že hned několik aktérů v celé kauze lhalo a někteří dále lžou.

Kupříkladu bývalý šéf Politického odboru prezidenta Ladislav Jakl nejprve naznačoval, že amnestie vznikla v úzkém kroužku prezidentových spolupracovníků, ale pak svoje tvrzení změnil tak, že jediným autorem amnestie je prezident Václav Klaus. Ten se posléze vskutku prohlásil za principiálního autora amnestie, i když prý její obsah „konzultoval“ se spolupracovníky.

Do pátrání se později na pokyn nového prezidenta Miloše Zemana pustil kancléř Vratislav Mynář, který přišel s tvrzením, že „různými metodami“ dospěl k tomu, že autory amnestie je trio Ladislav Jakl, vicekancléř Petr Hájek a hradní právník Pavel Hasenkopf. Ti nařčení okamžitě popřeli.

Pokud by Mynářovo tvrzení bylo pravdivé, pak ovšem lhal bývalý prezident, když tvrdil, že principiálním autorem amnestie je právě jen on. Je ovšem možné, že lže Mynář, protože pro svá tvrzení nenabídl žádné důkazy.

Jako další se do aféry vložil Hasenkopf, který tvrdí, že sice připravil první verzi amnestie, ale ta, která nakonec spatřila světlo světa, byla, zejména pokud jde o zastavení stíhání různých tunelářů, prý dílem někoho jiného. Hasenkopf se domnívá, že jeho původní verzi „upravili“ na ministerstvu spravedlnosti.  

Podle některých mediálních spekulací se na konečné verzi amnesie podílel ústavní expert Zdeněk Koudelka, který je sice členem ČSSD, ale byl blízko právě Klausovi a na ministerstvu působil jako externista. Ministr spravedlnosti Pavel Blažek podle Hasenkopfa dokonce prý za vládu amnestii původně spolupodepsal.

To rozčílilo premiéra Petra Nečase, který obvinil Hasenkopfa z „bájné lhavosti“.  Měl by ale vážit slova. Hasenkopf  byl sice v celé aféře nejníže postaveným, pokud jde o mocenskou hierarchii, ale „bájnou lhavostí“ možná trpí nejméně ze všech. I proto Blažka a ostatní vyzývá, aby ho pohnali k soudu, kde prý předloží důkazy.

Sám premiér by měl před tím, než začne útočit na jiné, nejprve jasně vysvětlit, za jakých okolností a proč amnestii spolupodepsal bez rozhodnutí vlády, čímž porušil ústavu. A měl by jasně říct, co o přípravě amnestie ví, když na adresu Hasenkopfa kromě obvinění z lhaní sebejistě dodává, že o autorství amnestie prý „není sporu“.  S výjimkou premiéra si totiž skoro všichni ostatní v této zemi mohou oprávněně myslet, že zde jakýsi spor o autorství je.

Ať už se podaří nakonec v amnestijní detektivce najít „pachatele“ nebo ne, jisté je, že nejvýše postaveným činitelem v celé kauze byl prezident Klaus. Ten, pokud nechce být považován za lháře, by měl ve světle Mynářových tvrzení, že skutečnými autory amnestie byli Jakl, Hájek a Hasenkopf, buď vysvětlit, co přesně mínil svým autorstvím, nebo by měl Mynářova tvrzení vyvrátit.

Pokud by se nezvratně ukázalo, že principiálním autorem amnestie je skutečně samotný Klaus, popřípadě, že skutečným autorem je někdo úplně jiný než Klaus či jeho hradní trio, pak by měl pro změnu vysvětlit nový prezident, proč svým kancléřem jmenoval Barona Prášila.