Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Barnevernet ve válce dvou pohledů na svět

Barnevernet ve válce dvou pohledů na svět

V současných sporech českých politiků s Norskem kvůli počínání norského úřadu na ochranu dětí Barnevernet jsme v jistém slova smyslu zase jednou svědky těžko řešitelného konfliktu mezi (slábnoucí) suverenitou národních států a universalistickou doktrínou lidských práv.

Demokratické národní státy, kterých se dotýká odnímání dětí jejich občanům, se formálně hlásí k idejím lidských práv. Jejich politici ale často jen těžko odolávají pokušení, aby nevyužívali národních sentimentů, když požadují, aby „universální“ práva dítěte byla svázána se zemí jeho rodičů.

Norsko na druhé straně dovedlo do logických--a ve světle některých počinů Barnevernetu poněkud absurdních--konců myšlenku, že lidská práva zcela stojí nad státem, a práva dítěte jaksi dvojnásob. Pokud žije v Norsku, je jedno, odkud takové dítě pochází.

To by sám o sobě nemusel být ještě problém, jenže se zdá, že když je výklad universálních lidsko-právních principů v konkrétní oblasti ponechán v rukou do sebe zapouzdřené instituce, bez kontroly státu a politiky, může se i prospěšná sociální činnost změnit v „náboženství“ svého druhu.  

Absolutistické pojetí „práv dítěte“ pak ne vždy zohledňuje také práva rodičů. Nebere v úvahu, že realita může být barvitější, a na vinně že mohou být kupříkladu jiné kulturní návyky při výchově dětí v zemích původu rodičů.

Že s praxí Barnevernetu není vše úplně v pořádku dosvědčuje neobyčejně velké množství mezinárodních sporů s ním. A je v pořádku, že politici nabízejí rodičům pomoc—zejména pokud se tak děje bez velkých politických gest, jaksi úředně“, a na základě faktů. Stejně oprávněný je diplomatický tlak na  Norsko, aby se praxí Barnevernetu zabývalo.

Problém nastává, když politici začnou jednat z „výšin“ přeexponovaného vlastenectví. Naznačují-li, že o „našich“ dětech nemají co rozhodovat cizáci, zavání to stejným fundamentalismem, který kritizují v případě Barnevernetu.

A když prezident naší země dokonce rovnou přirovná aktivity Barnevernetu k nacistickému programu násilného poněmčování rasově vhodných dětí Lebensborn, je to už zcela za hranou. Banervernet lze kritizovat za leccos, ale je to instituce demokratického státu, nikoliv totalitní agentura na kradení dětí z jiných zemí a jejich násilné „ponoršťování“

Před vynášením radikálních soudů by politici měli znát fakta. V posledním případě, který u nás vyvolal rozruch, a kvůli němuž národovci hned šli demonstrovat před budovu Norských fondů,, kupříkladu přesně nevíme, proč Barnevernet odňal česko-norskému páru devítiměsíční holičku s vážným onemocněním ledvin. Některá norská média naznačují, že rodiče, zřejmě unavení dceřinou těžkou nemocí, nejevili dostatečný zájem o její léčení. Pokud by tomu tak bylo, jak při neznalosti detailů určit, která strana sporu má pravdu?

Je zcela legitimní, když se české orgány berou za svoje občany. Jenže politici by se měli řídit stejnou uměřeností, jakou žádají od Barnevernetu. Vyhlašování diplomatických válek Norsku kvůli „našim“ dětem i v situacích, kdy stoprocentně nevíme, zda jejich čeští rodiče těmto dětem v Norsku opravdu neškodili, bohužel vypadá spíše jako populistické sbírání bodů skrze bičování národních emocí--ne jako vždy upřímná snaha pomoci postiženým dětem i rodičům.

Právo, 22.1.2016