Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Benešovské orgie

Benešovské orgie

Ten, kdo sledoval projevy různých politiků, kteří se sjeli do Sezimova Ústí, aby si připomněli 60. výročí smrti prezidenta Edvarda Beneše, se postupně dozvídal, že Beneš byl jeden z nejvýznamnějších českých politiků 20. století, pak že Beneš byl politik evropského formátu, a nakonec že Beneš byl politik světového významu!

 

Na takové nabubřelé nesmysly se dá reagovat různě. Učiňme tak srovnáním.

 

Vyjde z něj, že politiky světového významu jsme měli ve 20. století pouze dva: Tomáše G. Masaryka a Václava Havla. Byli všeobecně známí nejen jako politici, ale i jako intelektuální autority. S jejich názory můžeme samozřejmě nesouhlasit, můžeme si myslet (tak jak si myslí část české intelektuální elity o Havlovi), že si takové uznání nezasloužili, jisté ale je, že v dobách jejich politické slávy byla jejich jména synonymy pro československý či český stát.

 

Beneš byl asi tak světový jako Václav Klaus. Ti, kdo si myslí, že je Klaus světovým politikem, si tedy budou myslet, že světovým politikem byl i Beneš.

 

Beneš se navíc Klausovi v lecčems podobal. Byl to provinční nacionalista, poměrně nesnesitelný jako osoba. Náturou pracovitý úředník, jehož ego mu ovšem zcela přerostlo přes hlavu.  V dobách své největší slávy se postaral o to, že Československo nemělo téměř žádné skutečné přátele—alespoň ne ve svém sousedství. Spojenecké pakty, které vyjednal, zejména ten s Francií, se neosvědčily, když byly vystaveny skutečné zkoušce.

 

Jistě lze souhlasit s tím, že se během 1. světové války a těsně po ní zasloužil o vznik samostatného Československa, ale také by bylo namístě zmínit, že jím vyjednané—slabé a neúčinné—spojenecké pakty přispěly k zániku Československa v letech 1938-39. Jeho přimknutí se ke Stalinovi během 2. světové války notně ulehčilo nástup komunismu u nás.

 

K úvahám o Benešovi už tradičně patří nacionalistické bláboly, které předvedl při příležitosti 60. výročí Benešovy smrti Václav Klaus a europoslanec Jan Zahradil. Klaus si liboval nad tím, jak údajně nezávislé benešovské Československo bylo. Implicitně se tak opět pustil do Evropské unie, která podle jeho soudu omezuje naší suverenitu.

 

Beneš podle Klause prosazoval naši nezávislost, suverenitu a svobodu. Své dílo prý neuhájil hlavně kvůli externím faktorům, protože „západní velmoci nahradily dřívější politiku zadržování Německa snahou o spolupráci s ním, což mělo pro budoucnost naší republiky osudné následky“.

 

Klausovi se ta krátká éra údajné nezávislosti a suverenity evidentně líbí, myslí si, že nám ji dnes EU bere. Otázkou ovšem pak je, proč si s EU užívají její členské státy už více než 60. let míru, a proč se mír nepodařilo udržet v době údajně plně suverénních a nezávislých států?

 

Vloudila se snad někde jen malá chybička do jinak dobrého systému, anebo byl největším problémem právě systém, v němž spolu soupeřily suverénní státy, včetně velmocí? Není největším výdobytkem EU to, co Klaus odsuzuje—tedy dobrovolné omezení suverenity členských států a  jejich vzájemná integrace? 

 

Klausova argumentace týkající se Beneše má i logické mezery. Pokud byl Beneš skvělým státníkem, který padnul za oběť mezinárodní situaci—tedy vlastně špatnému systému mezinárodních vztahů v Evropě--nelze vynášet do nebe systém suverénních a nezávislých států, jejichž chování bylo příčinou pádu skvělého Beneše.

 

Bylo by také třeba vysvětlit, zda navzdory nepříznivým mezinárodním podmínkám, přece jen Beneš nějak nepřispěl k pádu Československa a demokracie. Vždyť Československo zaniklo jen tři roky poté, co se ujal prezidentování poprvé, a demokracie jen tři roky poté, co se ujal prezidentování podruhé.

 

I když je to jen hypotetická otázka, mnozí z nás si ji jistě položili: Odehrály by se věci stejně, kdyby byl prezidentem Československa v letech 1935-38 nebo 1945-48 Tomáš G. Masaryk? Proč se téměř automaticky vtírá odpověď, že nikoliv?

 

Jan Zahradil přispěl v novinové stati o Benešovi otřesnou úvahou o tom, jak se prý zase už v Evropě—tentokrát v podobě Lisabonské smlouvy—vzmáhá Německo. A vzmáhá se i Rusko.  

 

Chovají se prý logicky, sledují své vlastní národní zájmy. Chovejme se tudíž  také tak. „V našem strategicky klíčovém ústředním pásmu střední Evropy mezi Německem a Ruskem potřebujeme politickou přítomnost další mocnosti - „balancéra“ - který situaci vyvažuje.“  To by se prý mohlo podařit s pomocí Spojených států.

 

I když ponecháme stranou demagogický argument o tom, že Lisabonská smlouva nějak výrazně zvýhodňuje Německo (ve skutečnosti ho dále vplétá do přediva integrované Evropy), pak se ještě stále musíme zeptat, kde Zahradil přišel na zcela scestnou myšlenku, že USA budou chtít tvořit s pomocí České republiky a s ní dojednaných nových Malých nebo Velkých dohod nějaké nárazníkové pásmo ve střední Evropě?

 

Jak správně připomíná Zahradil, vytvořit jakéhosi „balancéra“ mezi Německem a Ruskem se pokoušel už Beneš. Víme, jak to dopadlo. V současnosti by to tedy mohlo dopadnout lépe snad jen za předpokladu, že v podobě lidí, jako je Klaus a Zahradil, máme schopnější politiky, kteří by svou „historickou roli“ zvládli lépe než Beneš.

 

Z výše napsaného je zřejmé, že autor těchto řádků nemá o Benešovi vysoké mínění. Jenže pokud bychom měli srovnávat Beneše s Klausem, byl Beneš ještě pořád skutečný formát. I proto může Českou republiku zachránit od konců podobných těm, jichž jsme dočkali za Beneše, jen to, že zůstaneme pevně integrováni v EU a že té naší slavné suverenity, s níž by toho chtěl pan prezident světu tolik předvést, budeme mít na základě demokratického odevzdávání jejích části Bruselu stále méně.