Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Bere svět Václava Klause vážně?

Bere svět Václava Klause vážně?

Prezident Václav Klaus se nebojí vyslovovat kontroverzní názory, což přinejmenším jeho příznivci vidí jako jeho silnou stránku. Odpůrci namítají, že Klaus jen zbytečně provokuje a škodí tím České republice v zahraničí.

 

Klaus byl původně znám zejména svými neortodoxními postoji k Evropské unii. Postupem času ovšem rozpoutal kontroverze také svými názory na tzv. ideologii „humanrightismu“ (lidských práv), občanskou společnost, NGOismus (NGOs = nevládní organizace), enviromentalismus, postdemokracii nebo globální oteplování. K těmto tématům se vyjadřuje nejen doma ale i na mezinárodních fórech.

 

Zatímco k Evropské unii je současný prezident kritický už mnoho let, a s časem rostla spíše jen intenzita jeho výbojů, většinu ostatních výše jmenovaných témat začal artikulovat později, některá až po svém zvolení do funkce prezidenta. Poté, co některé jeho výroky vyvolaly pozdvižení, Klaus a jeho spolupracovníci občas argumentovali, že je prezident učinil jako soukromá osoba, nikoliv z titulu své politické funkce. Tyto dvě roviny ovšem není vždy snadné oddělit.

 

Jako příklad může posloužit setkání Rady Evropy ve Varšavě v roce 2005. Ač na tomto fóru vystupoval jako prezident České republiky, nikoliv jako politologický soukromník,  Klaus přítomné státníky v oficiálním projevu přesvědčoval, že demokracie je prý v ohrožení ze strany tzv. postdemokracie, což je „potlačení demokracie v důsledku pokusů různorodých sil, struktur a skupin uvnitř státu--bez demokratického mandátu --přímo určovat (nebo aspoň zásadně ovlivňovat) různé klíčové oblasti veřejného života.“ Kritizoval zejména různé projevy NGOismu, politické korektnosti, umělého multikulturalismu, radikálního humanrightismu a agresivního ekologismu.

 

Jeho projev, stejně jako mnoho dalších, nakonec vzbudil rozruch jen na domácí scéně. Důvodem, proč Klausovy silné názory nevyvolávají velkou mezinárodní odezvu, může být skutečnost, že současný prezident o svých názorech jen málokdy komunikuje dialogicky. Už v roli premiéra byl obviňován z toho, že je ve svém vystupování příliš agresivní a zbytečně poučuje i své zahraniční kolegy.

 

Tak se například stalo, že evropský komisař pro zahraniční vztahy Hans van den Broeck po jedné diskusi s Klausem ironicky prohlásil, že EU nevstupuje do České republiky, ale Česká republika do EU. Nikterak ideální byly i Klausovy vztahy s německým kancléřem Helmutem Kohlem. Autor tohoto textu byl coby člen týmu prezidenta Václava Havla sám svědkem tvrdých komentářů ze strany některých vysokých představitelů EU i Clintonovy administrativy v USA na adresu Klause, jež popudily jeho některé nediplomatické výroky.

 

Vrátíme-li se k EU, Klaus--bohužel často ke své škodě--mísí legitimní kritiku s extravagantními názory. V roce 1999 například prohlásil, že některé integrační procesy, například snaha zavést společnou evropskou měnu, probíhají proto, že byrokratům EU, „kteří snídají v Benátkách, obědvají v Paříži a večeří v Kodani“, vadí chodit třikrát za den do směnárny. Jako ironický bonmot bylo takové tvrzení samozřejmě chytlavé, ale ve své podstatě je urážlivé.

 

Pokud jde o euro, Klaus v té době vedl i vážnější bitvy, když na různých fórech předpovídal, že společná evropská měna nemá budoucnost. Dnes euro kvůli své stabilitě nahrazuje jako rezervní měna v mnoha zemích americký dolar.

 

Tyto názory měly ovšem menší mezinárodně-politický dopad než například některé Klausovy konkrétní politické kroky. V Německu vyvolaly jisté pozdvižení jeho požadavky před parlamentními volbami v České republice v roce 2002, aby EU poskytlo záruky, že v případě vstupu naší země nebude otevřeno téma Benešových dekretů. Později zase neprošla v Bruselu bez povšimnutí Klausova skepse ohledně vstupu České republiky do EU, kdy--už v roli prezidenta--konstatoval, že Česká republika do EU musí vstoupit vlastně proto, že nemá k členství alternativu. Později prezident odmítl říci, jak volil v referendu o vstupu do EU, což vyvolalo údiv v Bruselu.

Některé útoky Klause na EU měly přídech urážky, což samozřejmě v Bruselu také nezůstalo bez povšimnutí. Například po nepřijetí evropské ústavy na summitu v Bruselu v roce 2003 prezident prohlásil, že je to příležitost k oslabení dosud výsadní role zvláštní koalice evropské politické elity, bruselské byrokracie a jisté kosmopolitně uvažující intelektuální skupiny, která urychlovala evropský integrační vlak bez ohledu na skutečné zájmy občanů zemí Evropy. Vytvořila se prý dobře placená nová vrstva, jejíž  rozhodování v Bruselu (či na evropské úrovni) velmi výhodně--pro ní samotnou--oslabovalo demokratickou kontrolu. 

Když se ale Klaus pokouší přetavit své různé názory na EU do ucelenějších teorií, nevyvolávají téměř žádný ohlas. S větší odezvou se tak nesetkaly ani jeho teorie tzv. evropeismu, coby jakémsi novém „ismu“ nebezpečném pro lidskou svobodu, ani jeho myšlenka, že by se EU měla přetvořit do jakési Organizace evropských států, což by byl de facto spolek suverénních národních států spojených jen volným obchodem.

 

Většina západních politiků i teoretiků, kteří pozorně naslouchali Klausovi-reformátorovi na začátku  90. let, časem začala názory tohoto politika v podstatě ignorovat jako stanoviska, která jsou mimo hlavní proud evropského myšlení. Jediný skutečný střet vážili jen dva europoslanci, Jo Leinen a místopředseda EP Alejo Vidal-Quadras, kteří českého prezidenta ostře kritizovali v roce 2005 za jeho naprosto odmítavý postoj k euroústavě. Leinen v roli předsedy ústavního výboru EP Klause znovu napadnul v roce 2007, kdy prohlásil, že Klausova politika je namířena proti zájmům České republiky.

 

Na první ze dvou kritických výpadů proti své osobě Klaus reagoval v dopise zaslaném tehdejšímu předsedovi Evropského parlamentu Josepu Borrelovi. Napsal, že se zmínění europoslanci dopustili hrubých urážek vůči jeho osobě „jakožto demokraticky zvolenému prezidentu České republiky“. Nebyl to první dopis, který „uražený“ český prezident poslal do Bruselu. V roce 2004 napsal předsedovi lidovecké frakce v Evropském parlamentu Hansi-Gertovi Pötteringovi dopis, v němž reagoval na Pötteringovo tvrzení, že s ním během jeho návštěvy České republiky Klaus bez řádného vysvětlení zrušil schůzku. Podle Klause se má politik v tak vysoké funkci při vyjadřování o nejvyšších představitelích partnerských států snažit o „vzájemné porozumění a o korektní vyjadřování“. Analytici, i v Německu, nicméně spekulovali, že Klaus, schůzku odvolal, protože chtěl dát najevo svou nechuť k diskusím o euroústavě.

Po nástupu druhé vlády Mirka Toplánka, která se po krachu euroústavy zpočátku stavěla skepticky i k nové evropské smlouvě, a své kroky v první polovině roku 2007 koordinovala s Polskem vedeným bratry Kaczynskými, někteří spolupracovníci Klause začali tvrdit, že český prezident údajně slaví osobní vítězství. Jeho názory na Evropskou unii, které mnozí jeho kritici vykreslovali jako extrémní, se prý stávají součástí hlavního proudu evropského myšlení, neboť už ani Německo netrvá na tom, aby byla oživena evropská ústava a chce místo ní nový dokument. I sám Klaus v různých rozhovorech zdůrazňoval, že evropští politici údajně začali dávat  za pravdu jeho názorům.

Jenže další vývoj ukázal, že názory českého prezidenta na EU zůstaly stejně marginální, jako byly v minulosti. Nová evropská smlouva se sice nakonec skutečně nejmenuje ústava, ale v základních bodech je s euroústavou totožná. Navíc žádný významnější evropský politik nepřijal Klausovu myšlenku, že další politická integrace EU je nežádoucí. Klaus nyní odmítá i novou smlouvu.

Vítězství českého prezidenta se zatím nekoná, ani pokud jde o společnou evropskou měnu. Klaus sice občas tvrdí, že jeho skeptické pohledy na euro sdílí ti či oni nejmenovaní významní politici a ekonomové, nebo že průzkumy veřejného mínění v zemích, které euro zavedly, ukazují velkou míru nostalgie po národních měnách. Jenže celkově nevidíme žádný politický odklon od myšlenky společné měny.

Klaus zůstává osamocen i v jeho více než rok trvající kampani proti zastáncům globálního oteplování, jíž navázal na svou předešlou kritiku „agresivního ekologismu“. Ani prezidentova četná vyjádření na téma globálního oteplování, ani jeho kniha „Modrá, nikoliv zelená planeta“ nevyvolaly v zahraničí větší zájem, s výjimkou některých konzervativních think-tanků. Reakce nevyvolala ani jeho v podstatě urážlivá slova na adresu bývalého amerického více-prezidenta Al Gora poté, co Gore dostal Nobelovu cenu za mír coby ocenění jeho boje proti globálním změnám klimatu.

 

Jediným konkrétním zahraničně-politickým dopadem Klausovy kampaně v této oblasti je, že po jeho projevu k tématice globálního oteplování na konferenci pořádané Organizací spojených národů v září 2007, Česká republika prohrála souboj s Chorvatskem o křeslo nestálého člena Rady bezpečnosti, ačkoliv těsně před touto konferencí čeští zástupci u OSN ujišťovali, že mají zajištěnu podporu většiny zemí. V kuloárech OSN bylo později možné zaslechnout, že podporu české kandidatuře stáhly po prezidentově projevu zejména malé ostrovní státy pacifického regionu, které jsou nejvíce ohroženy stoupající hladinou oceánů.

 

Naposledy vyvolal prezident jisté pozdvižení před několika dny, když v rozhovoru pro německý deník Handelsblat tvrdě kritizoval balíček opatření EU k ochraně klimatu jako „tragédii“. Prezident polemizoval i s argumentem o údajném odtávání zemských pólů, které se prý  vyskytuje jen ve filmech Ala Gorea. Podle Klause Gore ohrožuje svobodu. Prezident se ironicky vyjádřil i na adresu německé kancléřky Angely Merkelové, která se v boji s klimatickými změnami angažuje.

 

Klaus rovněž odmítl tvrzení, že je ve svých názorech osamocený. Podle něj jsou „Al Goerové“ hlasitou menšinou, zatímco on vyjadřuje údajně názor mlčící většiny. Problémem je, že názor mlčící většiny si nelze nikterak ověřit, a „hlasitá menšina“ si českého prezidenta příliš nevšímá. 

 

Protože dopad Klausových názorů, snad jen s výjimkou prohraného souboje Česka o místo v Radě bezpečnosti, není v zahraničí významný, je se možné samozřejmě ptát, proč dělat z jeho kontroverzních názorů bůhvíjaký problém. Koneckonců, Klaus si buď vybírá témata, která nemají přímý vztah k politickému výkonu jeho funkce, ale zároveň vzbuzují mediální zájem, anebo témata, kde, jako třeba v problematice EU, má stejně nakonec hlavní slovo vláda.

 

Jenže otázku můžeme postavit i jinak: Není samo o sobě problematické, že  názory českého prezidenta nebere vážně v Evropě a za oceánem téměř nikdo významný?  A jelikož mnoho politiků a komentátorů na západ od nás nezná náš ústavní systém a neví nic skutečných ústavních pravomocech prezidenta, nabízí se bohužel také otázka, zda se toto blahosklonné ignorování názorů hlavy našeho státu nakonec neodráží i v tom, jak vážně či nevážně je brána Česká republika.

 

Zkrácená verze tohoto textu vyšla MF Dnes, 2.2.2008