Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Bez Evropské unie?

Bez Evropské unie?

Na současné české debatě o budoucnosti eurozóny a potažmo Evropské unie je zajímavá, jak už si někteří komentátoři všimli, škodolibá radost nejen českých euroskeptiků, ale i některých umírněnějších tvůrců veřejného mínění z problémů, kterým Unie čelí.

Zatímco euroskeptici si myslí, že Unie omezuje rozlet České republiky i dalších národních států, mírnější kritici často jakoby jásají nad tím, že jsme my, Češi, měli ve svém rezervovaném postoji k euru a k EU údajně pravdu.

Potíž s touto argumentací spočívá v tom, že Česká republika je od počátku tak trochu černý pasažér evropské integrace. K řešení problémů, které momentálně ohrožují jak existenci eura, tak v extrémním případě i EU, jsme nijak nepřispěli. Nemáme se tedy čím chlubit.

Pokud by Unie prosperovala, nebude to naší zásluhou. Pokud padne, budeme mít zásluhy jen o trochu větší, protože budeme tvrdit, že „my jsme to přeci říkali“ nebo jsme dokonce evropské integraci házeli klacky pod nohy.

Ve skutečnosti by Česká republika, tak jak to nyní činí dříve euroskeptické Polsko, měla dělat pro vyřešení problémů EU vše, co je v jejích silách. Pokud by se zhroutila už jen eurozóna, poneseme následky úplně stejně, ba ještě možná víc, než členové eurozóny.

Česká ekonomika je zcela závislá na evropských trzích, zejména na trhu německém, a jakékoliv zhroucení evropských trhů v důsledku pádu eura znamená pád české ekonomiky. Německo coby největší evropská země i ekonomika se může začít v takové situaci chovat nepředvídatelně. Například může zvítězit ekonomický nacionalismus, v němž nebude pro české exporty nebo investování v ČR místo.

Pokud by se začala hroutit Evropská unie, v což, jak se zdá, doufají i někteří čeští politici, bude ještě hůř. I proto je s podivem, že titíž politici, kteří k rozpadu Unie přímo vyzývají, jako jsou členové českých Svobodných, nebo kteří k problémům Unie aktivně přispívají, jako je prezident Václav Klaus, nenabízejí vůbec žádné reálné scénáře pro to, co by mělo následovat.

Spokojí se s obecnými konstatováními, že chmurné scénáře jsou přehnané ve stylu „byli jsme před Unií, budeme i po ní.“ Evidentně neoceňují to, co je na EU nejdůležitější: totiž, že skrze vzájemnou ekonomickou i politickou provázanost drží na uzdě běsy známé z evropské historie, protože cena zaplacená v tomto okamžiku za vzájemné animozity mezi státy by byla příliš vysoká.

Pokud by se ale Unie začala rozpadat, není vůbec nepředstavitelné, že velké státy začnou používat „ostré lokty“. Nestabilní region ve střední Evropě, v němž jednotlivé státy mají často méně obyvatel než spolková země Bavorsko, by byl v atmosféře „ostrých loktů“ docela jistě první obětí.

Nemluvě o tom, že rozpad EU by nejspíše vedl i k oslabení nebo rozpadu NATO, což by byla pozvánka pro Rusko, aby se geopoliticky do nově vzniklého mocenského vakua vrátilo.

Je zároveň zajímavé, že s rozpadem EU si nejvíce pohrávají ti, kdo zároveň brojí proti velkému státu. Není totiž vůbec jasné, jak by chtěli financovat například českou armádu, kterou by „nezávislá“ Česká republika nutně potřebovala, pokud by brzy nechtěla skončit pod kuratelou jiných. Stačí si porovnat výdaje, které dává na armádu ČR, která je černým pasažérem i v NATO, a které dává například Švýcarsko, jenž spoléhá na svoji vlastní obranu.

Stejně tak není jasné, na co by tito lidé lákali zahraniční investory, pro které je současné členství v EU zárukou jisté míry „civilizovanosti“ v podobě dodržování evropských standardů. Opravdu si někdo myslí, že by investoři hrnuli do bezpečnostně oslabené země s enormní korupcí a vše prolézajícím klientelismem?

Tíha debaty o tom, co by Česká republika měla dělat v případě rozpadu EU nebo eurozóny, přitom leží především na těch, kdo si to přejí nebo k tomu přispívají. Novináři by se měli těchto lidí důsledně ptát, jak si představují budoucnost, pokud se jejich plány naplní.

Deník Referendum, 16.8.2011