Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Boj o veřejný prostor

Boj o veřejný prostor

Čeští politici v současnosti debatují o zákazu kouření v restauracích, možnosti úřadů pokutovat lidi topících škodlivým palivem, nebo o elektronické evidenci tržeb. Ač jde o zdánlivě různé věci, všechny mají něco společného: rodící se nový přístup k veřejnému prostoru a veřejnému zájmu.

Po roce 1989 byly u nás veřejné zájmy a veřejný prostor zdiskreditovány tím, jak „veřejné“ bylo znásilněno diktaturou státu v předchozím režimu. Vše, co mohlo být považováno za veřejné či státní, bylo proto v 90. letech podezřelé.

Přidáme-li k tomu nástup neoliberalismu, který vítězně táhl i Západem, stát, veřejné zájmy a veřejný prostor byly po dlouhou dobu v těžké defenzivě. Při absenci silné občanské společnosti byl pak veřejný prostor snadno zkolonizován soukromými zájmy. I politiku zprivatizovaly kmotrovské struktury a lobbistické skupiny, které snadno prosazovaly dlouhá léta soukromé zájmy vůči veřejným.

Václav Bělohradský trefně popsal jeden z důsledků tohoto vývoje v textu „Svoboda jako právo na tmu?“ (Právo, 15. 12. 2015). Zejména česká pravice dodnes hájí jakési „právo na tmu“ v podnikání, což znemožňuje uplatnit zákon na obranu kvality veřejného prostoru.

Příkladem jsou zuřivé snahy zabránit přijetí zákona o elektronické evidenci tržeb. Pravice argumentuje, že by takový zákon obtěžoval podnikatele a omezoval svobodu jedinců.

V podobném duchu se nesou argumenty proti zákazu kouření v restauracích nebo proti kontrole domů, jejichž vlastníci topí škodlivým palivem. Právo jednotlivce má v tomto vidění světa evidentně dál stát nad právy celku—a to i když takový jednotlivec (kuřák, člověk topící škodlivinami, daně nepřiznávající podnikatel) zjevně škodí většině.

I kvůli takovému „zprivatizovanému“ pojetí svobody nebylo u nás léta možné přijmout zákaz kouření v restauracích, který dnes platí ve většině západních zemí. Restaurace je prý soukromý podnik, a nekuřácká většina má prý právo do kuřácké restaurace jednoduše nejít.

Lze jen doufat, že i čeští zákonodárci začínají konečně objevovat, že i soukromě vlastněný podnik lze chápat jako veřejný prostor, v němž nemá jednotlivec právo ničit zdraví většiny. Ne že by většina musela být vždy v právu, ale bez existence silného veřejného prostoru a důsledné ochrany veřejných zájmů moderní demokracie nemohou přežít stejně jako bez svobod jednotlivce.

Mezi zájmy celku a svobodami jednotlivce je proto neustále nutné hledat kompromisy na základě zdravého rozumu, nikoliv té či oné ideologie. I proto je dobře, že naši zákonodárci začínají veřejné zájmy po čtvrtstoletí často neregulované tyranie těch soukromých vidět jako prioritu.

 

 Právo, 16.12.2015