Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Bouře ve sklenici Stropnického vody

Bouře ve sklenici Stropnického vody

Česká politika má zase jednu pseudokauzu. Ministr obrany Martin Stropnický si totiž dovolil neopatrně zauvažovat nad tím, zda by umístění nějaké základny Severoatlantické aliance na českém území nebylo vzhledem k nedávné české historii psychologickým problémem. Odkázal přitom na pobyt sovětských vojsk na československém území po roce 1968.

Opozice i někteří vládní politici okamžitě vyrukovali s argumenty, že ministr naprosto nemístně srovnává sovětskou okupaci, spojenou s následným nedobrovolným rozmístěním sovětských vojsk na našem území, a naše členství v NATO, spojené s dobrovolnými členskými závazky.

Jistě, Stropnický měl být opatrnější, když možnou psychologickou bariéru v české populaci vůči pobytu cizích vojsk na našem území v dnešní situaci, kdy je Česká republika zcela dobrovolným členem NATO, přirovnal k historické kalamitě v podobě sovětské okupace. Z politického hlediska i ve vztahu k našim spojencům, kteří se možná příliš nevyznají v české historii a našich národních traumatech, to byl výrok neuvážený. Z hlediska obsahu ovšem bohužel nikoliv zcela nepravdivý.

Stačí se vrátit v čase jen několik let zpět a znovu se probrat všemožnými argumenty i průzkumy pojícími se s tehdejším záměrem americké administrativy umístit na českém území radarový komponent americké protiraketové obrany, s čímž se pojila i možnost pobytu malé americké vojenské jednotky, která by radar obsluhovala.

Ukázalo se, že mnoho Čechů skutečně ne příliš rozlišuje mezi různými minulými okupacemi a spojeneckými závazky v době, kdy nám nikdo nic nenutí silou. Odpor k radaru, i k možnému pobytu amerických vojáků,  byl na mnoha úrovních jaksi instinktivní. Ukázalo se, že mnoho Čechů ve světle naší problematické historie nejen nevěří ve vojenské aliance, ale není ani připraveno rozlišovat mezi tím, zda nějaké vojenské jednotky u nás pobývají na základě legitimního rozhodnutí českých politiků, nebo proto, že nás okupují.

Když si premiér Bohuslav Sobotka volá ministra obrany na kobereček kvůli jeho údajně nešťastným výrokům, možná by si měl nejprve připomenout výroky některých čelných sociálních demokratů během diskuze o umístění amerického radaru u nás. Výroků, které mohl Washington považovat za podivný výraz nedostatku loajality k principiálnímu garantovi naší bezpečnosti, zazněla spousta.

Čeští politici prostě ve svém zápalu najít nějaké slabé místo u svých politických oponentů, a někdy i koaličních partnerů, často demagogicky míchají hrušky s jablky. To se děje i v případě útoků na Stropnického.

Ten přeci nijak nezpochybňuje naše spojenecké závazky. Zdůraznil, že pokud by NATO došlo k závěru, že nějaká jeho základna u nás má být, proběhla by k tomu legitimní politická diskuze i proces schvalování. On sám by umístění jednotek NATO u nás podpořil.

Když ale upozorňuje, že se takový záměr může setkat s nelibostí značné části české veřejnosti, má bohužel pravdu. A je svým způsobem dobře, že tuto debatu rozvířil. V případě, že by NATO u nás nějaké jednotky rozmístit eventuálně chtělo, by se nám mohlo totiž snadno stát, že politická reprezentace, pracující se slogany a ideologickými postuláty, zjistí, že pro plnění spojeneckých závazků nemá potřebnou podporu veřejnosti.

 Místo útoků na Stropnického by tak bylo lepší české veřejnosti trpělivě vysvětlovat, čím je NATO jiné než kupříkladu Varšavská smlouva. Mnoho našich spoluobčanů, jak ukázala i debata o americkém radaru, to totiž stále ještě neví.

ČRo Plus, 14.5.2014