Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Braňme se politice strachu

Braňme se politice strachu

Podle průzkumů veřejného mínění se až tři pětiny Čechů bojí uprchlíků a většina by se prý dokonce už ani nebránila obnovení hranic. Lidé chystající se na dovolenou se pro změnu bojí cestovat do některých destinací kvůli možnému terorismu nebo kvůli uprchlíkům. Nemálo lidí se obává důsledků bankrotu Řecka. Ve výčtu by bylo možné pokračovat.

Žádnou z těchto hrozeb nelze podceňovat, ale zároveň si nelze nevšimnout , že mají jedno společné. Jsou často poněkud uměle vyšlehané do hrozivějších podob, než si zaslouží, s pomocí médií a politiků, přičemž děsí především občany Západu, jejichž životy se odehrávají ve srovnání se zbytkem světa na ostrově relativního blahobytu a stability. Lidé mimo Západ mají o poznání vážnější starosti.

Zejména evropská politika se tomuto strachu ze ztráty relativního bezpečí, které si západní svět ve srovnání se zbytkem světa užívá, postupně přizpůsobila.  Jak upozorňuje filozof Slavoj Žižek, žijeme v „postpolitické“ éře, v níž politika opustila ideologické souboje a soustřeďuje se na expertní management.

Tento poněkud bezduchý expertní provoz „oživuje“ biopolitika, která si klade za cíl regulovat bezpečnost a blaho lidských životů, přičemž  (zne)užívá strach jako svůj mobilizační princip.  Toto vymezení politiky jako nástroje, který nás má chránit od něčeho, co nám potenciálně nahání strach, spíše než nástroje, který má skutečnost aktivně měnit, přitom dnešní západní společnost postupně paralyzuje.

Politice to nabízí nové formy kontroly našich životů. A to nejen v podobě tlaku na „dobrovolné“ vzdávání se našich svobod, ale i v podobě schovávání problémů, které nás reálně pálí, za zdánlivě razantní opatření proti různým údajně mnohem větším, ačkoliv často v daném národním kontextu jen velmi abstraktním hrozbám.

Kupříkladu uprchlická krize vypadá hrozivě v televizních záběrech ze zemí, kde se reálně odehrává.  Je ale zřejmé, že okolo uprchlíků se vytváří poněkud nemístná mediální a politická hysterie, vezmeme-li v úvahu skutečnost, že kupříkladu do České republiky se uprchlíci ve větším množství nechystají, anebo celkové reálné počty uprchlíků, kterých  na území Evropy proniklo v poslední době pár set tisíc, zatímco takové Spojené státy, které mají o dvě stě miliónů obyvatel méně než Evropská unie, přijímají ročně milión legálních přistěhovalců  a uvažují o legalizaci miliónů těch nelegálních.

Politikům na národní úrovni pak snadněji projdou prohřešky, od kterých taková hysterie odvádí pozornost, což jim v mnoha případech vyhovuje. Co konkrétně ohrožuje nás, je spíše špatně fungující stát a politický šlendrián, který se v politických mobilizacích proti údajně „velkým“ hrozbám snadno ztratí. Výsledkem našeho vlastního šlendriánu jsou pak kupříkladu metylalkoholové aféry nebo vybuchující muniční sklady—tedy kalamity, na něž nebyl nikdo připraven. Demonstruje se ale proti islámu a uprchlíkům.

Anebo ještě jinak: zvažme, zda naší demokracii ohrožuje více kupříkladu syrská rodina, která se usadí v našem městě, anebo na objednávku provedená daňová kontrola, kterou na vás pošlou poté, co jste si dovolili kritizovat všemocného ministra financí vlastní země.

Je samozřejmě na místě ocenit politická opatření, která na „velké hrozby“ reagují uměřeně, ale zároveň je třeba dávat pozor na hysterii a přehánění. Jakmile politici začnou bez skutečně vážných důvodů pořádat kupříkladu mimořádné schůze Sněmovny nebo  svolávat Bezpečností radu státu, aby „řešili“--i v podobě demonstrativních policejních zátahů--uprchlickou vlnu, která se zrovna k nám nijak nevalí, nejen využívají strachu veřejnosti k tomu, aby se jevili jako starostliví manažéři našeho blaha a bezpečí, ale veřejnost ještě víc straší.

Za jevištěm této cynické „biopolitiky“ je přitom často zaděláno na krize, jejichž příčiny jsou mnohem prozaičtější. Většinou bohužel originálně „české.“

ČRo Plus, 1.7.2015