Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Bude po volbách lépe?

Bude po volbách lépe?

Někteří politologové a analytici argumentují, že krize politiky u nás není ničím výjimečným ve srovnání se zavedenějšími demokraciemi, protože liberální demokracie je pod tlakem všude na Západě. Tento pohled bohužel jen těžko obstojí. V čem se lišíme?

Ve většině západních demokracií jsou zavedené politické strany v krizi--zejména kvůli tlaku velkých peněz a svojí rostoucí neschopnosti řešit lokálně globální problémy. U nás ovšem skutečné masové politické strany ani ještě nevznikly. Na stranictví se po komunistické éře mnoho lidí dál dívá skrze prsty,  přitom ale do politických stran projektují naprosto nereálná očekávání.

Ta jsou opakovaně zklamávána už proto, že většina nových stran u nás vznikla coby projekty úzkých skupin polistopadových elit, nikoliv organicky z občanské společnosti. Neduživé strany, používající ideje jen instrumentálně, pak dohlížely na největší přesun majetku v dějinách země, přičemž byly samy zprivatizovány do rukou zbohatlíků a skupin, které samy pomohly stvořit. Z tohoto provázání podnikání a politiky vznikly husté klientelistické sítě.

Navíc zprivatizované strany nedokázaly bránit rodící se veřejný prostor, takže v prostředí nadvlády trhu nad politikou soukromé zájmy rychle zkolonizovaly i ten. Občanská společnost, která je podmínkou zdravého fungování demokracie, se navíc ocitala pod tlakem politiků, kteří buď věřili, že je jen projevem jakéhosi nového kolektivismu nebo ji viděli jako politického soupeře.

Negativní roli ve formování občanské společnosti sehrála i struktura trhu vznikajícího po roce 1989. V klasických demokraciích se rodila občanská společnost v prostředí velké plurality národních tržních aktivit. Naše hospodářství po roce 1989 ovládly ale nadnárodní společnosti, domácí trh je jen jejich přívěskem.

Další deformace naší politiky mají hluboké kořeny v české historii. Budeme-li parafrázovat Václava Bělohradského, sekulární česká společnost se většinově rozešla s náboženstvím, v důsledku čehož projektuje svoje občas absolutistické morální nároky do politiky. Takovým nárokům ale politika nemůže dostát.  Z těchto i dalších historických důvodů se u nás opakovaně formuje nikoliv strukturovaná politická opozice, ale opozice vůči samotné politice, antipolitika.

Poltický marasmus souvisí  i s tím, co kdysi pěkně vyjádřil Tomáš G, Masaryk, když o novém československém státu prohlásil: „Demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty“. Po roce 1989 se rychle, i s pomocí dalších demokratických zemí, u nás vytvořila fasáda demokracie jako soubor institucí a mechanismů, ale vytvořit demokracii jako „kulturu mysli“ trvá mnohem déle.

V „demokracii bez demokratů“ mají lidé tendenci klást mnohem větší nároky na „systém“ než na sebe. Fungování demokracie mají zajistit „ti nahoře“. I proto se u nás pořád dokola běduje, že jsou politici špatní, je třeba je (nejlépe všechny) vyměnit, aniž by se příliš bralo úvahu pravdivé rčení, že politici nemohou být lepší než zbytek společnosti.

 Ani po těchto volbách, ať už dopadnou jakkoliv, se tedy nic radikálně nezlepší k lepšímu, pokud si budeme dál myslet, že ono „lepší“  primárně zařídí  zvolení  politici, kteří mají být jaksi z podstaty věci morálnější než my ostatní. Jinými slovy, dokud se většina společnosti nenaučí fungovat jako aktivní občané a demokraté, budou se s politikou dál pojit naprosto nereálná očekávání.

Právo, 26.10.2013