Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Čas na ústavní inventuru

Čas na ústavní inventuru

Snahy prezidenta Miloše Zemana vykládat extenzivně svoje prezidentské pravomoci rozpoutaly hned v prvních týdnech jeho prezidentství politické vášně. Prezident kupříkladu odmítl pověřit některé velvyslance, které mu navrhlo ministerstvo zahraničí s tím, že výměnou za jejich schválení trvá na schválení některých svých kandidátů.

Uvažoval také veřejně o pravomoci odvolat premiéra bez toho, že by premiér před tím podal demisi. Později odmítl jmenovat Martina Putnu profesorem, jakkoliv v tomto případě se nejednalo o ústavní spor.

A v červnu vzbudil silný odpor stran pravicové koalice, jejíž vláda po skandálu padla po skandálem vynuceném  odstoupení Petra Nečase , když odmítl jmenovat Miroslavu Němcovou z Občanské demokratické strany premiérkou navzdory tomu, že koalice nabídla potřebnou většinu 101 podpisů pro její podporu.

Je zřejmé, že Zemanovy snahy vykládat ústavu nikoliv snad „neústavně“, ale přinejmenším v rozporu s některými zvyklostmi, budou pokračovat. Navazuje v tom na svého předchůdce Václava Klause, který kupříkladu odmítal podepsat některé mezinárodní smlouvy navzdory tomu, že byly před tím schváleny ústavními většinami v obou komorách parlamentu, nebo se odmítal řídit rozhodnutím soudů.

Všechny tyto problémy ukazují, že česká ústava potřebuje opravy. Byla nejen šita horkou jehlou na podzim roku 1992, když se rozpadalo Československo, ale její tvůrci také poněkud idealisticky předpokládali, že ústavní činitelé budou ústavu vykládat v souladu s dobrými mravy a v kontextu parlamentní demokracie, v níž je hlavou exekutivy nikoliv prezident, ale vláda.

Z toho logicky vyplývá, že když ústava vyžaduje v čl. 63 pro výkon prezidentových pravomocí spolupodpis premiéra nebo jiného člena vlády, ústavně neodpovědný prezident je v případě těchto pravomocí jen jejich formálním vykonavatelem. To ovšem současný prezident a jeho předchůdci ne vždy dodržovali.

Není-li možné spoléhat na politickou kulturu, která by ústavním činitelům velela vykládat jejich pravomoci v souladu s duchem ústavy napsané pro parlamentní demokracii, pak dává smysl ústavu opravit. Ústavní puritáni budou samozřejmě argumentovat, že ústava se má měnit co nejméně, nebo vůbec, jenže je možné argumentovat, že řídit se špatnou ústavou, jejíž některé pasáže vyvolávají vládní a  další krize, je horší než oprava ústavy. Dvě desetiletí od přijetí ústavy se jeví jako vhodný okamžik pro jakousi inventuru ústavních nedostatků.

Zejména pokusům prezidenta vykládat extenzivně kontrasignované pravomoci v čl. 63 by se přitom dalo zabránit jednoduchým dodatkem, který by stanovil, že odmítne-li prezident některou ze svých ústavních povinností vyjmenovaných v tomto článku vykonat, učiní tak za něj v určité časové lhůtě premiér. Nechce-li tedy prezident kupříkladu ratifikovat mezinárodní smlouvu, kterou už schválily obě komory parlamentu, provede ratifikaci premiér. Totéž by platilo, když prezident odmítne jmenovat velvyslance navržené vládou.

Radikálnější změnu by představovalo zpřesnění prezidentova postupu při jmenování nové vlády, jakož i při odvolávání ministrů. Současná ústava kupříkladu jen stroze stanoví, že premiér navrhuje odvolání ministra a prezident odvolává. Jenže, jak víme, čeští prezidenti v některých případech interpretovali tuto pravomoc tak, že odvolat mohou, ale nemusí. Není jasné, proč by ústava nemohla být v tomto směru jasnější.

Pokud jde o jmenování vlády, ústava pro změnu nestanoví žádné časové lhůty pro jednání prezidenta. Prezident tak kupříkladu může jmenovat premiérem libovolnou osobu, ta sestaví vládu, která nedostane důvěru Poslanecké sněmovny, ale prezident pak teoreticky může nechat takovou vládu vládnout v demisi po dlouhou dobu. Ústavní experti sice argumentují, že podle ducha ústavy prezident má navrhnout nového premiéra v co nejkratší době, ale otázka je, proč do ústavy jednoduše nenapsat, jaká doba to je,a co se  má stát, pokud prezident lhůtu poruší.

Ještě závažnější otázkou je, zda by dominantní role vlády, kterou má v parlamentní demokracii mít, neměla být posílena například zavedením kancléřského systému, jaký existuje v Německu. Tam premiéra nevybírá prezident, ale politické strany, přičemž ho musí zvolit většinou hlasů Bundestag.  Prezident pak jen rozhodnutí Bundestagu stvrdí formálním aktem jmenování.

V Poslanecké sněmovně také už nějakou dobu leží návrh na zavedení institutu tzv. konstruktivní nedůvěry. Ten znamená, že existující vláda může být odvolána pouze za předpokladu, že opozice, která vyvolala hlasování o nedůvěře, má většinu pro svého navrhovaného premiéra.

 

To, co vidí mnozí zákonodárci jako ústavní rozpínavost prezidenta Zemana, by také bylo možné poněkud lépe kontrolovat, kdyby bylo možné na prezidenta podat ústavní žalobu k Ústavnímu soudu jen s pomocí nadpoloviční většiny v Senátu, tak jak tomu bylo v případě žaloby pro velezradu před zavedením přímé volby. Je jisté, že i přímo zvolený prezident by si pak dával při výkladu ústavy trochu větší pozor.

Parlamentní magazín, červenec 2013