Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Češi jako balancér

Češi jako balancér

Ani v nedávném projevu nad hrobem Edvarda Beneše si jeho současný nástupce na Hradě, Václav Klaus, neodpustil rýpnutí do Evropské unie. V Benešově éře jsme prý byli skutečně nezávislou zemí. I díky jeho dílu můžeme dnes odevzdávat EU významné součásti své státní suverenity jako nezpochybnitelná státní entita. Benešovo dílo sice skončilo okupací Československa, ale Klaus má vysvětlení: západní velmoci nakonec nahradily dřívější politiku zadržování Německa snahou o spolupráci s ním, což mělo pro budoucnost naší republiky osudné následky.

 

Europoslanec Jan Zahradil pro změnu přispěl k 60. výročí Benešovy smrti  otřesnou úvahou o tom, jak se v Evropě vzmáhá nejen Rusko, ale i Německo, jež chce Lisabonskou smlouvu proto, že ho zvýhodňuje. Obě mocnosti sledují jen své národní zájmy. Ve strategicky klíčovém pásmu střední Evropy mezi Německem a Ruskem prý proto potřebujeme politickou přítomnost další mocnosti - „balancéra“ . To by se mohlo podařit s pomocí Spojených států.

 

Vytvořit ze střední Evropy „balancéra“ chtěl už Beneš. Proč si někteří politici myslí, že by se to zdařilo tentokrát? I kdyby USA souhlasily se šílenou myšlenkou jejich bezpečnostního angažmá v našem regionu nejen proti Rusku, ale i proti Německu, bezpečnost v současnosti nemá jen vojenské dimenze. Kdyby se v Evropě suverénních států, které tvrdě hájí především své národní zájmy, Rusko a Německo například rozhodly, že Českou republiku, kam vede jeden ropovod z Ruska a druhý z Německa, nechají energeticky vykrvácet, popluje nám na pomoc flotila amerických tankerů plných ropy?

 

V minulosti se ukázalo, že spojenecké svazky suverénních států založené na bilaterálních smlouvách, jako byla Velká dohoda a Malá dohoda, nefungují. EU vznikla jako pokus vplést zejména velké evropské státy do důmyslného přediva integrace, v němž se nevyplatí vyvolávat vzájemné konflikty.

 

Že nemůžeme spoléhat jen na USA, se ukázalo, když Rusko po podepsání česko-americké smlouvy o protiraketovém radaru na našem území omezilo dodávky ropy do České republiky. Znejistělí čeští politici se dožadovali pomoci—jenže ne ve Washingtonu, ale v Bruselu! Stejně ironické bylo, když někteří čeští politici chtěli, aby EU zaujala jasné stanovisko k rusko-gruzínskému konfliktu. Šlo přitom ponejvíce o tytéž politiky, kteří nechtějí , aby EU neměla společný rozhodovací mechanismus, jež by jí jasná stanoviska pomohl formulovat. Jenže pokud se členské státy „ústavně“ nevzdají práva hledat domluvu na základě jednomyslnosti, 27 států se nikdy v časech krize nedomluví.

 

Klause asi už nikdo nepřesvědčí. Ale koaliční vláda by snad ještě mohla pochopit, že blouznění o plné suverenitě v roce 2008, pouhých 63 let po skončení nejstrašnější války v dějinách, je cesta do pekel. Pokud motto „Evropě to osladíme“ z vládní informační kampaně k českému předsednictví EU myslíme pozitivně, měli bychom se co nejjasněji zasadit o schválení Lisabonské smlouvy. 

 

Respekt, 15.9.2008