Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Česká debata o uprchlících je značně zmatená

Česká debata o uprchlících je značně zmatená

Prezident Miloš Zeman, předseda Senátu Milan Štěch a předseda Poslanecké sněmovny Jan Hamáček se na společné schůzce nedávno shodli, že není řešením, aby Česká republika na svém území přijímala běžence. Je prý třeba pomáhat v domovinách běženců, neboť jejich přesidlování problém neřeší.

Ministr financí a šéf hnutí ANO Andrej Babiš pro změnu prohlásil, že při přijímání běženců musíme brát v potaz rozdíl kultur, tradic a hodnot. V Česku prý kupříkladu nejsme zvyklí na muslimy, kdežto ve Francii na ně zvyklí jsou.

Prezident Zeman pak v novinovém rozhovoru ještě své názory přiostřil, když tvrdil, že každý má žít ve své původní zemi. Měl tím na mysli především muslimy. Řekl: “Myslím, že tito lidé by měli žít ve svých zemích, tam praktikovat svoje náboženství a nepokoušet se narušovat normální život v zemích, které mají jinou kulturu.“ Prý by neváhal s deportací muslimů, kteří se nepřizpůsobili poměrům ve svých nových vlastech.

To jsou od vrcholných českých politiků pozoruhodné závěry. Začněme tím, že řeči o tom, že budeme snižovat příliv uprchlíků do Evropy tím, že budeme pomáhat v jejich domovinách, se zcela vyhýbají současné realitě, protože uprchlíky do Evropy nikdo organizovaně nepřesidluje. Země jižního křídla EU už zaplavily desetitisíce uprchlíků z destabilizovaných zemí severní Afriky a Středního východu, aniž by je někdo organizovaně přesidloval. Prostě tam utíkají ze zemí zničených válečnými a dalšími konflikty.  

Do Evropy se tito uprchlíci dostávají za cenu nemalých obětí a nedá se tomu zabránit, pokud bychom rovnou nepotápěli lodi, na kterých se plaví. Vracet je šmahem do země původu (buď proto, jak naznačuje Zeman, že se dostatečně nepřizpůsobili, nebo plošně, protože se Evropa rozhodne, že je prostě nechce)  by bylo možné jen v případech, že takové země existují. Jak a kam ale budeme vracet uprchlíky kupříkladu ze Sýrie? Do vražedného Islámského státu, do náručí Bašara Asada?

Často se argumentuje, že mnoho uprchlíků přichází do Evropy s vidinou využívání, či přímo zneužívání štědrého sociálního státu. I takoví existují, ale poslední vlna uprchlíků sestává ze skutečných ubožáků, kteří neutíkají s promyšlenou strategií, jak nám budou ujídat z evropského koláče , ale prchají prostě a jednoduše do bezpečí. Oddělit je od těch, kdo přicházejí jen kvůli lepším ekonomickým vyhlídkám, není vždy jednoduché.

A nebude to snadné, dokud EU nepřijme jednotnou azylovou politiku, která napříč kontinentem jasně nastaví kritéria, které imigranty a proč přijímat, a jak se o ně v rámci EU takříkajíc dělit.  Je totiž jasné, že hlavní břemeno nemohou nést země jižního křídla, které mají hranice s nestabilními oblastmi.V  Německu už proto kancléřka Merkelová Němce státnicky k takové solidaritě vyzvala.

Naši nejvyšší politici se naopak vzpírají a vydávají buď alibistická prohlášení, anebo, jako Zeman, nabízejí výroky hraničící s xenofobií.

Česká republika by samozřejmě mohla ukázat, že není úplně nesolidární se zbytkem EU, kdyby kupříkladu velkoryse nabídla jiné druhy pomoci. Náznaky takového postupu existují, ale jsou zatím velmi mlhavé. Navíc by si čeští politici měli dát pozor, jak svoji neochotu přijímat uprchlíky zdůvodňují. Kupříkladu Babišova námitka, že v Česku nejsme zvyklí  na muslimy, by asi na zbytek EU neudělala úplně ten nejlepší dojem.

 A pak je zde ve světle nedávných útoků v Paříži ještě jeden aspekt celé věci. Řada politiků nám nyní bojovně sděluje, že uprchlíci musejí respektovat naše zákony a zvyky, jinak tady nemají co dělat. Jenže zajistit, aby kdokoliv bez rozdílu respektoval místní zákony je primárně úkol pro hostitelské státy. Pokud začneme uplatňovat jiná měřítka na lidi, které považujeme takříkajíc za „naše“, a ty ostatní, ocitá se celý demokratický systém na šikmém svahu.

ČRo Plus, 14.1.2015