Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Česká (ne)diskuze o Evropě

Česká (ne)diskuze o Evropě

Je pozoruhodné, do jaké míry dokáže česká politika žít ve vztahu k Evropské unii v podivné schizofrenii: na jedné straně čeští politici téměř automaticky reagují na různé návrhy velkých zemí eurozóny, jak řešit rostoucí problémy, buď mlčením nebo jejich apriorním odmítáním, na straně druhé veřejnosti občas sdělí, že si nepřejí prohlubování evropské krize nebo pád eura, protože česká ekonomika je na vývoji v eurozóně závislá.

 Opakovaně se také dozvídáme, že Česká republika v současné krizi eurozóny nikam nespěchá s přijetím eura, a jelikož euro zatím neplánuje, nemá důvod se účastnit diskusí o budoucnosti eura, popřípadě se podílet na Evropském stabilizačním mechanismu, který má pomáhat zemím s největšími problémy. Když se v polovině srpna německá kancléřka a francouzský prezident shodli, že by bylo dobré vytvořit společnou ekonomickou vládu eurozóny, zavést daň z finančních transakcí, a dál diskutovat o zavedení evropského dluhopisu, česká politická scéna reagovala vesměs odmítavě.

 Způsob, jakým politici reagovali, byl přitom příznačný pro českou diskusi o Evropě. Žádná se totiž nekonala. Dokonce ani opozice neměla nic podstatného, co by v dané chvíli k návrhům Merkelové a Sarkózyho řekla, ani ona vládní strany nevyzývala k hlubší diskusi, ačkoliv výše zmíněné návrhy by znamenaly nejen důležitý krok k federalizaci EU, ale také by de facto znamenaly vytvoření dvourychlostní  Evropy.

 Důvodů, k této zvláštní (ne)diskusi o Evropě lze najít několik. V nejobecnější rovině je to už tradiční český provincialismus, který se staví opatrně ke všemu, co přichází do české kotliny zvenčí, přičemž, jak se zdá, instinkt je v tomto případě silnější než rozum, protože jak politická scéna, tak veřejnost dost často odmítají rozlišovat mezi tím, co přicházelo zvenčí (z Vídně, Berlína, Moskvy) v dobách, kdy to byl diktát, a mezi tím, co k nám přichází nyní z Bruselu. Integrace s tímto „vnějším“ světem byla naším svobodným rozhodnutím.

 Dalším obecnějším důvodem je jakási podivná ideologie české výjimečnosti, které podléhá část politické scény i veřejnosti. Ta spočívá v přesvědčení, že dokážeme jisté věci dělat či předvídat  lépe než „Evropa“, a že když si nenecháme svazovat ruce, vyplatí se to. Tento argument implicitně či explicitně zaznívá v poslední době zejména v souvislosti s údajně chytrým rozhodnutím české politické reprezentace nehrnout se do eurozóny, která se topí v problémech.

 Leckdo  by mohl ovšem argumentovat, že to co se může některým jevit jako „chytrá“ politika, může se jiným, včetně našich evropských partnerů, jevit jako vychytralost: Česká republika si na jedné straně užívá výhod členství v EU, ale na straně druhé se v mnoha oblastech chová jako černý pasažér.

 Tento postoj byl koneckonců obsažen už v diskusích před vstupem do EU, v nichž nám různí politici, včetně prezidenta Václava Klause, neustále propočítávali ekonomické výhody i nevýhody členství, jako by šlo o nějakou účetní operaci. Diskuse se tak nesla v duchu hesla, „Neptej se, co můžeš udělat pro EU, ptej se, co může EU udělat pro tebe.“

 Tento víceméně sobecký postoj byl pak základem českého „eurorealismu“, který přerostl v některých svých odnožích do otevřeného „euroskeptismu“. K EU jsme se prý museli připojit jenom proto, že nemáme alternativu, a když už jsme se připojili, měli bychom neustále počítat, co nám z toho, řečeno lidově “kápne“.

 Zatímco některé skupiny českých euroskeptiků byly proti EU z ideologických důvodů, což je nutné respektovat, jiné vznikly tak říkajíc z „oportunismu“, když se ukázalo, že bychom občas mohli mít více povinností než výhod. Příkladem budiž výše zmíněné odmítnutí připojit se k Evropskému stabilizačnímu mechanismu.

 Častým argumentem proti větším integračním snahám je „suverenita“, ať už politická nebo ekonomická. I v tomto případě je příznačné, že se téměř nediskutuje o tom, co to vlastně znamená. Ekonomická „suverenita“ se zdá být apriori dobrá, protože momentálně se zdát být pro Česko jeho vlastní měna výhodná, což je velmi krátkozraký přístup.

 I politická suverenita je v některých kruzích posvátný pojem, přičemž nikdo nediskutuje o tom, co bychom si s ekonomickou a politickou suverenitou počali, kdyby došlo ke kolapsu eurozóny nebo dokonce EU, a  zdali bychom už kvůli možným katastrofálním důsledkům takového scénáře, neměli aktivněji přispívat k řešení evropských problémů.  

 Stejně tak se nediskutuje o tom, zda ekonomická suverenita, kterou se kvůli vlastní měně pyšníme, není v situaci, kdy naprostá většina našich exportů směřuje do zemí eurozóny, jen iluze. Tvářit se v takové situaci, že se nás problémy eurozóny netýkají, je velmi krátkozraké. Pokud by se návrhy Merkelové a Sarkózyho  staly realitou, budou s mnozí občané divit, jak se to stalo, že se Česká republika octila v dvourychlostní EU na vedlejší koleji.

Parlamentní magazín, září 2011