Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Česká politika jako permanentní kampaň

Česká politika jako permanentní kampaň

Povolební vyjednávání o sestavení vlády mohou být složitá i v mnohem zavedenějších demokraciích, než je ta česká, jak před časem předvedla Belgie, kde sestavování vlády trvalo 18 měsíců. Anebo jak nyní předvádí Německo.

U nás situaci navíc komplikuje silné postavení komunistické strany, která má na centrální úrovni mizivý koaliční potenciál. Po nedávných předčasných volbách se ke komplikacím přidal i výrazný úspěch antipolitického hnutí ANO, které si takříkajíc za pochodu ujasňuje, co vlastně chce dělat.

V čem se ale ANO neliší od politicky zavedené sociální demokracie a lidovců je kontraproduktivní neschopnost českých politiků přestat den po volbách jednat tak, jako by pokračovala volební kampaň. Jakási předvolební kampaň se u nás vede vlastně nepřetržitě.

Projevuje se to i tehdy, kdy už je vláda většinově ustavena. Jak vládní tábor, tak opozice si neustále cosi hystericky vyřizují přes média, každé jednání Poslanecké sněmovny, které přenáší televize, se zvrhne v přehlídku silných prohlášení a občas i rádoby vtipných, ve skutečnosti dosti trapných výpadů.

V tomto permanentním potírání protivníků pak téměř zcela chybí snaha různých politických táborů si spolu sednout a řešit konstruktivně problémy země. Kvalitní fungování státu a koncepční řešení velkých ekonomických i sociálních výzev v těchto orgiích hašteřivosti ustupují na druhou kolej.

Politické jednání, které ze všeho nejvíc vypadá jako další volební kampaň, bohužel neustává ani při jednání o sestavení vlády.  Politici si nejen neustále něco vzkazují přes média, ale pouštějí se i do misí, které vypadají mnohem více jako pokusy sbírat voličské preference pro případné příští volby a řešit vnitrostranické problémy, než jako seriózní pokusy o vyjednávání.

Odstrašujícím příkladem jsou nejen prohlášení ANO, že se chce „zeptat svých voličů“ na své povolebním kroky. Od populistického nesystémového hnutí asi nemůžeme ani nic jiného čekat.

Odstrašujícím příkladem jsou bohužel i silácká prohlášení ČSSD na adresu církevních restitucí. Lze pochopit, že se předseda ČSSD Bohuslav Sobotka snaží vyrobit pro sebe alibi, použitelné proti stranickým oponentům, že dělá vše, co je v jeho silách. Jenže v situaci, kdy ČSSD zjevně nemá sílu na to, aby v koalici, o kterou stojí, mohla církevní restituce změnit, se jeho silná slova na adresu církví jeví spíš jako kampaň, než seriózní jednání o vládě.

Všichni víme, že církve neustoupí. A neustoupí ani lidovci, kteří coby „klidná síla“ mohou jen klidně opakovat, že změnu restitucí nejenže neměli v programu, ale že zákon byl už schválen a potvrzen Ústavním soudem. Jedinou šancí ČSSD změny prosadit je dohoda s lidovci o tom, že koalici nezbortí v případě, že ČSSD změny prohlasuje ve Sněmovně se stranami, které nebudou v koalici. Na to ovšem lidovci nepřistoupí s jednoduchou výmluvou, že podmínkou jejich koaliční spolupráce s ČSSD je, že ta nebude spolupracovat s KSČM.

Základní parametry vyjednávání jsou tedy známé. Pokud se něco dá v tomto i dalších sporných bodech vyjednat, lze toho dosáhnout jen skutečným jednáním, nikoliv masírováním protivníků i veřejnosti přes média. A pokud se kompromis vyjednat nedá, pak se buď strany musí dohodnout, že se nedohodnou, a řešení v dané oblasti tudíž odloží, anebo že spolu nemohou vládnout.

 Všechno navíc vypadá jako pokračování volební kampaně, z níž je ovšem česká veřejnost už opravdu unavená. Těžko říct, proč si politici myslí, že u voličů skórují, když se místo vládnutí nebo seriózního vyjednávání o stabilní vládě, chovají, jako by už zase vedli volební kampaň.

Právo, 23.11.2013