Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Česká politika na dně

Česká politika na dně

Osmiměsíční politická fraška jménem „Sestavování vlády“ se dočkala vyvrcholení, které si zaslouží: absurdního tvrzení dvou bývalých poslanců ČSSD, že umožní vznik menšinové koaliční vlády pod vedením ODS, protože jim tak prý velí svědomí. ODS na tuto hru přistoupila s vážnou tváří. Vláda dokonce učinila podle přání obou poslanců „programové úpravy“ ve svém prohlášení, ačkoliv každá česká hospoda dobře ví, že starost o program je až to poslední, co oba dezertéry k jejich jednání vede.

 

Když už se pojmy jako „svědomí“ a „odpovědnost za stabilitu země“ nyní dostaly do samotného středu jeviště, kde se celý trapný kus odehrává, nezbývá se než zeptat, proč se oba poslanci raději nevzdají svých mandátů. Vždyť coby muži tolik mučení svým svědomím teď nepochybně budou mít výčitky, že se – i když údajně kvůli „vyšším principům“ – zpronevěřili většinové vůli strany, bez níž by nikdy neseděli v parlamentu a veřejnost by neměla ani tušení o jejich existenci.

           

Jestliže budou ODS a její koaliční partneři tuto hru na svědomí dále používat jako argument pro vznik vlády, nezbývá navíc než se zeptat, co se stalo se svědomím těch poslanců ODS, kteří se osypávali při pouhé zmínce slova „přeběhlík“ v době, kdy Jiří Paroubek naznačoval, že by mohl vytvořit menšinovou vládu ČSSD s podporou komunistů. A co teprve ti poslanci ODS, kteří ještě před týdnem kritizovali vládní projekt, tak jak ho vyjednal Mirek Topolánek, jako prohru své strany?

           

Protože se ale jedná o frašku, nedočkáme se žádných důstojných řešení: třeba toho, že by dva straničtí disidenti v ODS poslance Pohanku a Melčáka takříkajíc vypárovali. Kus musí být ve své trapné logice, které rozumí nejspíš jen Marek Dalík, dohrán až do konce. I proto se bohužel nedočkáme ani toho, že by na své ministerské funkce v protestu proti tomu, jakým způsobem má vláda dostat důvěru, rezignovali takzvaní exponenti takzvané „Pravdy a lásky“. I oni se už, zdá se, nechali pohltit absurdním dějem.

           

Pokud jde o ČSSD, vznik této vlády je nepochybně taktickou porážkou Paroubka, ale zároveň může být pro ČSSD výhodný. Vláda bude pod neustálým tlakem části ODS, prezidenta, jakož i té části médií, která bude propírat osobní problémy premiéra. Na obzoru se též rýsují kalamity spojené s místopředsedou vlády a šéfem lidovců Jiřím Čunkem.

           

Paroubek se může jen dívat, jak se tato vláda bude marně snažit fungovat – de facto pod taktovkou Miloše Zemana a jeho blízkých. Zemanovci totiž sice vládu podpoří, ale Zeman bude moci ukázat svůj vliv a sílu pouze tehdy, když bude zatápět s pomocí přeběhlíků nejen Paroubkovi, ale i vládě.

           

Už proto, že se tato vláda rozloží i bez Paroubkova úsilí, měl by využít příležitosti k pořádnému úklidu v ČSSD. Slova o vyloučení těch, kteří umožní v rozporu s vůlí strany vznik vlády, jsou zcela na místě. Zeman tomu jistě porozumí, když sám v minulosti renegáty bez milosti likvidoval.

 

Hlavní otázkou ovšem je, co se Zemanem. Vždyť tento „řadový“ člen ČSSD otevřeně vyzýval ke scénáři, který se nakonec v podobě pohankovskomelčákovské šarády děje. Jestli chce být Paroubek důsledný, a nemá-li současný vývoj znamenat jeho politický konec, musí zúčtovat především se Zemanem. Dokud se toto nestane, přinejmenším jeden dějový proud české politické frašky, jemuž padli za oběť už dva Paroubkovi předchůdci, bude pokračovat.

 

Právo, 18.1.2007