You are here: Home Members redaktor's Home Česká republika je na rozcestí, může se vydat novým směrem

Česká republika je na rozcestí, může se vydat novým směrem

Když vláda Petra Fialy při svém nástupu prohlásila, že se chce vrátit k odkazu havlovské zahraniční politiky, těžko mohla předpokládat, že bude v tomto směru krátce po svém nástupu podrobena zásadnímu testu. A k překvapení mnohých hodnoty, na nichž stavěl Havel, skutečně ve svých reakcích na ruskou invazi na Ukrajině důsledně hájí.

Česká republika se pod jejím vedením v reakci na ruskou agresi jednoznačně přidala k zemím, které invazi nejen odsuzují a podporují protiruské sankce, ale také aktivně pomáhají Ukrajině, a to i v podobě dodávek vojenského materiálu. Český stát pomáhá statisícům ukrajinských uprchlíků nejen s pomocí řady vládních a legislativních opatření, ale i v podobě podpory pro občanskou společnost, která se nebývale aktivizovala. Obecně vláda v krizi zvolila jasnou prozápadní a proevropskou orientaci, kterou silně zastával právě Havel.

Takto principálně se ale nechovají všechny země západního společenství. A mezi nimi některé, které patřily v minulosti k hlavním spojencům České republiky.

Reakce na válku zejména zásadním způsobem dělí visegrádskou skupinu, kterou předešlé vlády považovaly za jeden z pilířů české zahraniční politiky. Maďarsko zvolilo už před nedávnými volbami k ruské invazi ambivalentní postoj, některá prohlášení Budapešti šla na ruku ruské propagandě.

Mýlili se všichni, kdo snad doufali, že to byla jen předvolební taktika Viktora Orbána. Ten po svém znovuzvolení dal jasně najevo, že ve své dosavadní politice podemílání západních sankcí vůči Rusku i nejednoznačnosti v hodnocení příčin i průběhu války bude pokračovat.

Brusel už jasně pochopil, že Maďarsko se z cesty oslabování demokracie a proruských sentimentů jen tak nevrátí, a pouhé dva dny po maďarských volbách spustil sankční mechanismus, který by mohl vyústit až do zastavení všech unijních dotací Maďarsku. Kritika na adresu Maďarska zní dokonce i z Polska, které bylo dlouho Orbánovým hlavním spojencem.

Dilema zvané Visegrád

Česká republika, která bude od července předsedat Evropské unii, tak stojí před otázkou, zda si může a chce dovolit další pokračování visegrádské spolupráce v její dosavadní podobě.

Ukrajinská krize ji jasně zařadila do té skupiny bývalých komunistických zemí, které považují putinovské Rusko za nepřítele a mají v úmyslu spolupracovat s ostatními západními zeměmi na co nejostřejších sankcích. Ba některé do ostřejších postojů samy tlačí. A naopak ji vydělila z množiny bývalých komunistických zemí, které jsou k Rusku smířlivější, dokonce ho v intencích ruské propagandy občas i hájí.

Během jednoho měsíce se tak ve východní Evropě staly našimi nejbližšími spojenci vedle Slovenska a Polska i baltské země nebo i Rumunsko. A naopak bude těžké nadále těsněji spolupracovat s Maďarskem nebo Srbskem.

Pokud chce česká vláda vypadat na evropské úrovni srozumitelně a využít svého zlepšeného obrazu, bude si moci spolupráci s orbánovským Maďarskem jen těžko dovolit. A bude muset přehodnotit i svoji podporu pro co nejrychlejší vstup Srbska do Evropské unie.

Visegrádskou skupinu není třeba kvůli dění v Maďarsku hned rozpouštět, ale České republice zřejmě nezbude nic jiného, než se od visegrádské spolupráce distancovat. Už jen proto, že by těžko mohla úspěšně předsedat celé Unii, kdyby zároveň dál spolupracovala se zemí, která nejen pokračuje ve svém odklonu od liberální demokracie a právního státu, ale je také vnímána jako pátá kolona putinovského Ruska v EU.

Využít nové situace

Navigovat v této nové situaci bude pro českou vládu o těžší, že ačkoliv se největší země Visegrádu, Polsko, vyznamenává jak ve snahách zabránit Putinovi ve vítězství na Ukrajině tak v péči o milióny ukrajinských uprchlíků, nepovede to automaticky k tomu, že by Brusel zavřel oči nad antidemokratickými praktikami polské vlády.

Jinými slovy: česká vláda potřebuje najít v přeskupující se Evropě nové místo, které bude definováno dvěma vektory. Na jedné straně jasnou podporou pro Ukrajinu ve snaze nedovolit Rusku vyhrát jeho zločinnou válku. Na straně druhé obhajobou demokratických hodnot a právního státu.

Obojí si dala nová vláda na svůj štít. A obojí dělá čest Havlově odkazu. Bude-li vláda v naplňování tohoto odkazu důsledná, bude muset dosavadní blízké vztahy se zeměmi jako jsou Maďarsko a Srbsko zmrazit, protože ty hrají roli Putinových pátých kolon v Evropě, ale jsou na štíru i s demokracií a právním státem.

A bude muset si udržovat určitý distanc i vůči zemím, jako jsou Polsko a Slovinsko, které sice jasně podporují Ukrajinu proti Rusku, ale v domácí politice mají problémy s hodnotami demokracie a právního státu. A jsou v politické válce s EU.

Česká republika by se už proto měla pokoušet hledat nové spojence na Západ od nás, jak avizoval už před časem ministr pro evropské záležitosti Mikuláš Bek. Přitom by měla využít nové situace  i na domácí politické scéně.

Tam po letech názorové kakofonie a střetů mezi hlavními ústavními činiteli o směřování zahraniční politiky vládne nebývalá jednota. Ruskou invazi odsoudil a následné kroky vlády podpořil i dříve proruský prezident Zeman. A sankce podporuje i opoziční hnutí ANO.

Současná vláda má tedy šanci, aby ve vztahu k západním spojencům vypadala Česká republika po dlouhé době věrohodně. Svůj obraz si už notně vylepšila tím, jak se zhostila uprchlické krize, jakož i aktivní podporou pro Ukrajinu. Nyní má šanci přetavit tento kapitál v to, aby byla brána vážněji na evropské úrovni.

Naše země by se tak téměř dvacet let po svém vstupu do EU mohla konečně stát skutečně platným a konstruktivním členem Unie, která se sama v reakci na ukrajinskou krizi pokouší změnit ve více integrovanou geopolitickou mocnost. České republice se tak souhrou okolností nabízí jedinečná šance sehrát během svého předsednictví zásadní roli. K tomu by ale musela přehodnotit některé priority svojí dosavadní zahraniční politiky.

Deník Referendum, 8.4.2022