Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Česká vláda v otázce uprchlíků nedůstojně kličkuje

Česká vláda v otázce uprchlíků nedůstojně kličkuje

Podle zpráv v médiích česká vláda na svém zasedání řešila téměř dvě hodiny, jak se postavit v jednáních na evropské úrovni k otázce uprchlíků.  Česká republika, jak známo, se nechce zapojit do Bruselem navrhovaného programu, v jehož rámci by každá členská země musela přijmout jistý počet uprchlíků na základě kvót.

Ministr vnitra Milan Chovanec ve své zprávě vládu varoval, že české odmítnutí kvót nemusí být na evropské úrovni kladně přijato. Navíc ani odmítnutí nemusí Českou republiku povinnosti přijmout uprchlíky na základě stanovených kvót zprostit, protože o kvótách se rozhodne v Evropské radě kvalifikovanou většinou. Jinými slovy, relokační program pro uprchlíky na základě kvót bude přijat, pokud se pro něj vysloví nejméně 15 zemí Unie, které představují nejméně 65 procent jejích obyvatel.

 Vláda nakonec dala ministru Chovancovi mandát pro jednání v příslušném evropském výboru, ale nesdělila, jaký mandát to přesně je. V obecné rovině jen informovala, že dál trvá na svém odporu ke kvótám. Česká republika je prý ochotná přijmout určitý počet uprchlíků dobrovolně  s tím, že bude moci ovlivnit, jaké lidi a v jakém množství by přijala.

To je stanovisko, které ovšem ostatní země Unie jen těžko uspokojí. V praxi by vedlo k absurdní situaci, že si některé země uprchlíky nejprve takříkajíc přeberou, aby si vybraly ty, které považují podle vlastních kritérií za vhodné.  Což by znamenalo,že ty ostatní pak budou mít na starost země, které se takto utilitárně chovat nehodlají.

Nelibost tedy Češi mohou na evropské úrovni vzbudit hned dvakrát: kvůli odmítání kvót a kvůli svému poněkud vychytralému postoji v otázce, které uprchlíky by dobrovolně přijali, pokud by už nějaké přijali. V tomto vychytralém postoji se bohužel zase jednou vyjevuje neobyčejný nedostatek solidarity naší země se zbytkem Evropské unie.

Navíc má představa, že by si Česká republika z uprchlíků v současné nouzové situaci vybírala podle jakýchsi vlastních kritérií, celou řadu ne zcela domyšlených konotací, které by mohly vzbudit oprávněné rozhořčení jinde v Evropě. Vybírala by si naše země uprchlíky podle barvy pleti, náboženství, vzdělání či pracovní kvalifikace? Dvě poslední kritéria lze jistě uplatnit při řízené imigraci potřebných pracovních sil, ale uprchlík není běžný imigrant. Je to člověk v nouzi.

Jak citlivá otázka jakéhosi výběru uprchlíků vhodných podle českých úřadů k přesídlení do naší země je, ukázal nedávno názorně novinový rozhovor ministra Chovance. Na otázku redaktorky, co kdyby přijalo Česko pouze křesťany, Chovanec odpověděl, že rozlišovat mezi křesťany a muslimy je velice složité. Pokud bychom uprchlíky přijímali dobrovolně, nikoliv na základě kvót, snad si prý můžeme nějaké podmínky stanovit a dávat přednost třeba křesťanům a jezídům, ale celkově se zdá být rozlišování podle náboženství prakticky nemožné.

Chovancova diplomatická odpověď skrývá hned několik úskalí. Lze se kupříkladu zeptat, na základě jakých kritérií by Česká republika měla přijímat spíše křesťany než vyznavače jiných náboženství. Je snad naše země podle ústavy „křesťanská“?  Nejsou u nás islám, judaismus, buddhismus, i další mnohá náboženství legální?

Za argumentem, že, když už bychom přijímali uprchlíky, bylo by dobré si mezi nimi vybírat křesťany, se skrývá skrytý předpoklad, že by k nám takoví uprchlíci měli civilizačně blíže. Jenže bychom mohli ironicky namítnout, že ačkoliv se naše země kulturně formovala jako součást převážně křesťanské civilizace, většina lidí u nás dnes žádné náboženství nevyznává. Když už se vláda v otázce uprchlíků populisticky řídí veřejným míněním, mohli bychom sarkasticky doporučit, ať čeští imigrační úředníci hledají přednostně agnostiky a ateisty, pokud nějaké najdou.

 Výše nastíněné dilema ukazuje absurditu snah vybírat si mezi uprchlíky podle jakýchsi našich kritérií, která mají latentně rasistický podtext. Západ Evropské unie by se mohl začít oprávněně ptát, zda naše země vůbec do Unie patří nejen proto, že solidarita v rámci Unie je u nás evidentně chápana jako jednosměrná cesta ve stylu „vy dávejte, my si vybereme, co se nám hodí“, ale i proto, že jakési třídění uprchlíků coby lidí v krajní nouzi podle náboženství nebo rasy se na západ od nás považuje za „neevropské“.

ČRo Plus, 10.6.2015