Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home České politické perspektivy v roce 2008

České politické perspektivy v roce 2008

Politický vývoj v České republice v roce 2008 bude záviset na několika základních faktorech--zejména na výsledku volby prezidenta země a hlasování parlamentu o umístění amerického radaru na českém území. Zva6me tedy různé možné výsledky  oněch rozhodování.

 

Volba prezidenta

 

Výsledek volby prezidenta bude mít na českou politiku stejně dramatické dopady jako volba v roce 2003. Premiér Vladimír Špidla tehdy politicky volbu prezidenta nezvládnul, a do úřadu prezidenta byl zvolen kandidát pravicové opozice Václav Klaus. Mělo to dramatické důsledky jako pro Špidlu samotného, tak pro sociální demokracii. Otázkou ovšem je, zda by stejně dramatické dopady nemělo zvolení expremiéra a bývalého předsedy ČSSD Miloše Zemana.

 

Toto dilema je dobré připomenout, protože občanští demokraté a jejich předseda Mirek Topolánek nyní stojí před stejnou volbou. Kdyby Václav Klaus nebyl znovu zvolen, nepochybně to vyvolá v ODS nemalé vnitřní pnutí. Ostatně první místopředseda strany Pavel Bém na podzim roku 2007 upozornil, že by nezvolení Klause bylo považováno za Topolánkovo selhání, což by mohlo vyprovokovat uvnitř ODS rozkol.

 

Pokud Klaus ovšem znovu zvolen bude, ODS nemusí být o moc jednotnější. Klaus se po celou druhou polovinu roku 2007 vyhýbal vyvolávání konfliktů na domácí politické scéně, zejména uvnitř své strany, protože věděl, že bude potřebovat ke znovuzvolení všechny hlasy ODS. Nevymezoval se ani proti Topolánkovi—tak jak to naposledy výrazněji učinil před jeho druhým jmenováním do funkce premiéra na sklonku roku 2006.

 

Ve druhém volebním období bude mít ovšem Klaus volné ruce. Lze předpokládat, že politik jeho naturelu se bude snažit prosadit své priority a vyřídit si politické účty se svými protivníky. Pokud se Klaus přímo rozhodne zbavit Topolánka v čele ODS a vlády, bude k tomu mít v osobách svých spojenců uvnitř ODS dostatek příležitostí. A pokud se rozhodne Topolánka netorpédovat, bude každopádně nutit premiéra k ústupkům, zejména v zahraniční politice.

 

Ať tak či onak, znovuzvolený prezident Klaus bude jak v domácí, tak v zahraniční politice veličinou ještě výraznější, než tomu bylo dosud. Vztáhneme-li toto tvrzení ke známým Klausovým prioritám, lze v domácí politice očekávat jeho ještě intenzivnější výpady proti tomu, co nazývá „soudcovským státem“, což v praxi znamená snahy o posílení role výkonné moci na úkor soudcovského stavu.

 

Ačkoliv Klaus ideologicky více souzní s pravicovou vládou Mirka Topolánka než s vládami vedenými ČSSD, je možné, že opět začne hojněji využívat svého práva vetovat zákony—už jen proto, aby se jasněji vymezil i vůči moci zákonodárné. Koneckonců Klaus testoval své ústavní pravomoci už ve svém prvním volebním období.

 

Pokud by Topolánkova vláda v roce 2008 z nějakého důvodu padla, je jisté, že Klaus bude testovat rozsah svých pravomocí i při jmenování vlády nové. Koneckonců už v prvním volebním období využíval různých mimoústavních mechanismů, jako je předběžné pověření nějakého politika vyjednáváním o sestavení vlády, čímž navázal na svého předchůdce Václava Havla. Je možné předpokládat, že by aktivistický Klaus své ústavní pravomoci ve druhém období testoval ještě více.

 

Hlavní souboj se ovšem odehraje na poli zahraniční politiky. Ačkoliv ústava hovoří o právu prezidenta zastupovat stát navenek v témže článku, v němž vyjmenovává ostatní aktivity, které vyžadují souhlas vlády, Klaus se zejména v době vlád vedených ČSDŠD pokoušel opakovaně testovat, kam až může ve svých zahraničně-politických aktivitách zajít. S Jiřím Paroubkem se kvůli tomu dostal několikrát do otevřeného konfliktu.

 

Po nástupu Topolánkových vlád se vzájemné soupeření mezi vládou a prezidentem o vliv v zahraniční politice poněkud utlumilo, což je zásluha nejenom ideové blízkosti prezidenta a ODS v čele vlády, ale také snahy prezidenta i premiéra nerozkolísat z taktických důvodů vzájemné vztahy. To se však může změnit v okamžiku, kdy takový taktický zájem bude mít převážně už jen premiér. Ten bude mít na vybranou: buď se Klausovým rostoucím požadavkům podvolí, nebo se dostane s čestným předsedou ODS do konfliktu, který pro něj nemusí skončit dobře. Topolánek přitom bude v kleštích, protože případná radikalizace zahraniční politiky, zejména vztahů s Evropskou unií, nemusí být po chuti koaličním partnerům ODS.

 

Kdyby byl prezidentem nakonec zvolen někdo jiný než Klaus, bude to mít na českou politiku též zásadní dopady. Už proto, že takový prezident může být zvolen jen poměrně jednotnou koalicí ČSSD, zelených, lidovců a alespoň části komunistické strany, je jisté, že by Klausova porážka povážlivě rozkolísala vládní koalici. Je také možné, že by zvolení někoho jiného než Klause pomohlo vtáhnout do hlavního proudu české politiky více než dosud KSČM. Jisté je, že by každý jiný prezident než Klaus méně polarizoval politickou scénu na pravici a levici, což by pravděpodobně usnadnilo případná povolební vyjednávání o koalicích přes politický střed.

 

Radar a zelení

 

Druhou klíčovou událostí, která na začátku příštího roku může určit další směřování české politiky v roce 2008, bude hlasování parlamentu o umístění americké radarové základny v České republice. Zejména v členské základně Strany zelených existuje proti základně silný odpor, a předseda strany Martin Bursík i poslanci strany riskují, že je případná podpora radaru v parlamentním hlasování uvnitř strany oslabí. Navíc zelení mohou začít ztrácet podporu svých voličů.

 

Pokud by zelení radar nakonec nepodpořili, bude to mít nepochybně zásadní dopady na beztak již značně nestabilní vládní koalici. Ta bude muset čelit i dalším tlakům. Dá se totiž předpokládat, že až vstoupí v platnost vládní reforma státních financí, odrazí se negativně v popularitě vládních stran. Ve světle již existujících soubojů mezi různými skupinami uvnitř všech tří vládních stran, bude každý významnější pokles preferencí napětí uvnitř těchto stran, jakož i uvnitř koalice, dále zvyšovat.

 

Vnitřní stranické a koaliční pnutí

 

Vrátíme-li se na okamžik k prezidentské volbě, ta bude mít na vládní koalici odstředivý vliv v každém případě, protože část vládní koalice nemíní v žádném případě podpořit Klause. Tato nejednotnost má více než symbolický význam.

Znamená totiž i to, že voliči dvou menších stran vládní koalice si budou nuceni klást otázku, proč jsou jejich strany ve vládní koalici s politickou formací, která se názorově shodne v naprosté většině věcí s politikem, jenž je ideově naprosto nepřijatelný pro zelené a část lidovců.  

 

Jestliže vládní koalice i navzdory těmto úskalím vydrží pohromadě až do druhé poloviny roku 2008, čeká na ní na podzim volební souboj o krajská zastupitelstva a 27 senátorských křesel. Vládním stranám—zejména ODS a lidovcům--nejen hrozí určitá ztráta jejich pozic, ale budou se také ve volební kampani muset alespoň částečně vymezovat proti sobě.

 

Rok 2008 se tak jeví zejména jako zásadní test vlády a stran vládní koalice. Obě opoziční strany jsou momentálně poměrně jednotné, a těžko na tom něco výrazněji změní i jejich nadcházející sjezdy. Pokud vládní koalice rok 2008 přežije, může to být nakonec především zásluhou českého předsednictví Evropské unie v roce 2009, neboť ani opozice nebude chtít českou politiku zásadně destabilizovat nedlouho před začátkem předsednictví. 

 

Listy, číslo 6/2007