Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home České předsednictví EU: velká neznámá

České předsednictví EU: velká neznámá

Česká republika bude v první polovině roku 2009 předsedat Evropské unii, ale kdybychom se zeptali průměrného občana, co o této důležité funkci své země ví, dočkali bychom se nejspíš jen pokrčení ramen. Příprava předsednictví EU přitom není totéž jako třeba příprava hokejového šampionátu, na které veřejnost zajímá vesměs jen konečný produkt: kde se budou hrát jednotlivé zápasy a jak na ně sehnat lístky. Předsednictví Evropské unie se týká doslova celé země. Důležitou roli v něm sehrají nejen všechny vrcholné orgány státní správy a politické špičky, ale v roli hostitele nejrůznějších vrcholných setkání i česká veřejnost. Už proto je zarážející, že o stavu příprav předsednictví neví téměř nic ani česká veřejnost a dokonce ani řada odborníků na evropskou problematiku.

 

Příprava příprav

 

České předsednictví se začalo připravovat už před několika lety. První diskuse na vládní úrovni proběhly v roce 2005 a v únoru 2006 vláda jmenovala ředitelku odboru pro evropské záležitosti, která se stala zároveň koordinátorem přípravy a výkonu funkce předsednictví České republiky v Radě EU. Byla také ustanovena pracovní skupina složená ze zástupců vybraných odborů a institucí. 

 

Volby do Poslanecké sněmovny v červnu 2006 ovšem tempo příprav výrazně zpomalily, protože nebylo jasné, jaké budou priority nové vlády. Sestavování stabilní vlády nakonec trvalo více než sedm měsíců, přičemž první vláda Mirka Topolánka nedostala v létě 2006 důvěru Poslanecké sněmovny.

 

První Topolánkova vláda se i přesto rozhodla jednat a na začátku ledna roku 2007 schválila personální i finanční zajištění sekretariátu vládního zmocněnce pro předsednictví, přičemž ovšem de facto rozmetala tým vytvořený vládou Jiřího Paroubka o rok dříve. Vládním zmocněncem se stal Zdeněk Hrubý, který před tím působil ve vysokých manažerských funkcích, včetně místa náměstka ministra financí a vládního zmocněnce pro zasedání Světové banky a Mezinárodního měnového fondu v Praze.

Hrubý prosazoval, aby byl jeho úřad postaven na úroveň ministerstva, protože součástí přípravy předsednictví EU je koordinace práce různých státních úřadů. Jenže několik dnů po jmenování Hrubého byla ustavena druhá, tentokrát koaliční vláda Mirka Topolánka, v níž byla vytvořena funkce místopředsedy vlády pro evropské záležitosti, kterou obsadil Alexandr Vondra. Hrubý reagoval rezignací, což přípravu předsednictví zpomalilo ještě více.

 

Vondra se z titulu své funkce stal hlavním garantem přípravy předsednictví. Ačkoliv předchozí tým pro přípravu předsednictví nebyl úplně rozpuštěn, trvalo i tak několik měsíců, než byl personálně dotvořen tým nový. Vezmeme-li v úvahu, že některé země pracují na přípravě předsednictví často déle než tři roky, měla Česká republika v létě roku 2007 časový skluz téměř dvou let. 

 

Koordinaci příprav má nyní na starosti zvláštní vládní odbor a jím vedená Centrální organizační skupina, v níž jsou zástupci státní správy i regionů. K nim přibudou později poskytovatelé souvisejících služeb.

Značnou roli v opětovném přebudovávání týmů, které předsednictví v různých fázích připravovaly, hrály ideologické půtky mezi vládou a opozicí. Je jisté, že ve vyspělejší demokracii, v níž je státní správa odpolitizována, by původní tým,  možná je s malými změnami, pokračoval v přípravě předsednictví i za nové politické konstelace. Nová česká vláda ovšem byla nejen více euroskeptická než vláda předešlá, ale navíc se pustila do politicky motivovaných čistek na všech úrovních státní správy.

Tyto personální obměny se nakonec nevyhnuly ani českému velvyslanectví u Evropské unie, v jehož čele stál zkušený diplomat Jan Kohout. Vládní představitelé z Občanské demokratické strany, nejsilnější politické formace ve vládě, se rozhodli - de facto přes hlavu ministra zahraničí Karla Schwarzenberga - jmenovat místo Kohouta Milenu Vicenovou, která byla ministryní zemědělství v první Topolánkově vládě.

Tento ideologicky motivovaný krok dále zkomplikoval přípravu předsednictví, protože místo velvyslance u EU je jedním z nervových center předsednictví každé země. Navíc Kohout si během několika let vybudoval v Bruselu síť kontaktů, které si nová velvyslankyně - politička bez významnější diplomatické zkušenosti - musela začít teprve vytvářet.

Rok a půl do předsednictví

Česká republika se tak s plnou vážností pustila do přípravy předsednictví EU teprve zhruba rok a půl před tím, než se této důležité funkce ujme. Ta je přitom velmi komplexní jak z organizačních, tak z programových hledisek. 

Organizační zabezpečení spočívá nejen v přípravě nejviditelnějších akcí předsednictví, jako je třeba příprava summitů Rady EU. Spočívá také v chystání nejrůznějších akcí v jednotlivých členských zemích, které zajišťují velvyslanectví předsednické země. Ta se vlastně na půl roku ujímají jakéhosi neformálního vedení diplomatického sboru z členských zemí EU v příslušné  zemi.

Neméně důležitá je ovšem i práce doma, protože agendu své země neprosazuje jen vláda, ale i jednotlivá ministerstva a další instituce. Ty musejí být schopny jednat alespoň částečně samostatně v nastolování celoevropské agendy ve svých resortech a organizování summitů i konferencí. Netřeba zdůrazňovat, že se to neobejde bez potřebného personálního posílení těchto institucí o lidi, kteří jsou odborně i jazykově patřičně vzdělaní. Není úplně jasné, jak chce vzhledem k časovému skluzu právě tento úkol vláda zvládnout.

Personální posílení budou potřebovat i klíčové diplomatické mise, zejména české zastoupení v Bruselu. Důležitá role čeká i diplomaty v Paříži a ve Stockholmu, protože české předsednictví navazuje na předsednictví francouzské, a po České republice budou Evropské unii předsedat Švédi. To vyžaduje značnou míru koordinace mezi těmito třemi zeměmi.

Česká vláda už zahájila jednání s Francií a Švédskem o společném programu, podle něhož by všechny tři země postupovaly společně v jakémsi osmnáctiměsíčním týmovém předsednictví. Šéfování si země mezi sebe chtějí rozdělit rovným dílem. To je ovšem zatím jen teorie.

Vondra opakovaně ujišťuje, že časový skluz by neměl organizační stránku českého předsednictví negativně poznamenat. Přípravy prý pokračují podle plánu, a navzdory dlouhé vládní krizi prý dokonce nevznikly ani žádné průtahy. Kabinet vyčlenil peníze na zajištění předsednictví už na jaře 2007 a stanovil způsob koordinace i návrhy priorit. Celkové náklady na předsednictví mají dosáhnout 3,3 miliardy korun. Na rok 2007 bylo vyčleněno 400 milionů korun.

 

Organizačně se vláda přiklonila k takzvané kombinované formě příprav. To znamená, že kompetence budou ponechány jednotlivým ministerstvům, avšak současně se počítá s výraznou centrální koordinací aktivit.

Jaká bude agenda?

 

Mottem českého předsednictví má být „Evropa bez bariér“, přičemž hlavní důraz chtějí čeští politici a diplomaté klást na posilování konkurenceschopnosti, deregulaci, liberální obchodní politiku a čtyři základní svobody unie - tedy svobodu pohybu osob, služeb, kapitálu a zboží.

V době českého předsednictví se bude zřejmě jednat i o rozpočtu EU a v tomto kontextu i o reformě zemědělské politiky. Na programu bude také jednání Unie o členství Chorvatska. Navíc bude končit funkční období Evropského parlamentu a Evropské komise.

 

Je otázkou, do jaké míry je česká agenda realistická. Jistá ambicióznost je nepochybně na místě, jenže je třeba mít na paměti, že Česká republika je relativně malá a navíc nová členská země EU. Pokud by se české diplomacii skutečně podařilo koordinovat své snahy o reformu evropské zemědělské politiky se Švédskem a s Francií (která je koneckonců hlavní překážkou reforem v této oblasti), je určitý úspěch možný. Zároveň je ovšem jasné, že jakýkoliv zásadní posun vpřed v této otázce bude záviset na starých členských zemích EU, zejména těch, které významně přispívají do unijního rozpočtu. 

 

Pro českou diplomacii je možná realistickým cílem udržovat o této otázce diskusi v případě, že ji nastolí už francouzské předsednictví. Je ovšem nerealistické si myslet, že Češi budou se svojí poměrně malou politickou vahou schopni spustit zásadní reformy.

 

V tomto kontextu je problémem zejména dosavadní politika Topolánkovy vlády vůči Evropské unii. Česká republika na začátku roku 2007 - tedy po ustavení druhé Topolánkovy vlády - zaujala vůči další integraci EU postoje, které ji dostaly na okraj evropského dění. Spojila své síly s Polskem bratrů Kaczynských, kteří si v EU vysloužili nálepku potížistů. Topolánkova vláda sice postupně ze svých požadavků na Evropskou unii slevila a poměrně konstruktivně nakonec pomohla schválit novou reformní smlouvu pro EU, ale v Evropě je spolu s Polskem a Velkou Británií viděna jako země, která zbytečně hází do soukolí evropské integrace písek.

 

Problém je o to větší, že na rozdíl od Polska a Velké Británie je Česká republika malá země, jejíž pomyslné bouchání pěstí do společného evropského stolu nakonec logicky končí ústupky ze strany české diplomacie. Pokud se Čechům nepodaří tento svůj obraz do začátku roku 2009 zkorigovat, ovlivní nepochybně i efektivnost českého předsednictví, protože ostatní země EU mohou mít výhrady k předsednické roli státu, který se sám částečně vyřadil na vedlejší kolej evropského dění.

 

Do jaké míry se Česká republika bude schopna včas vrátit do hlavního proudu evropského dění, je otázkou i proto, že nová reformní smlouva EU, která nahradila odmítnutou euroústavu, by měla být členskými zeměmi ratifikována během roku 2008. Politické vedení ODS se ovšem rozhodlo poslat smlouvu k Ústavnímu soudu, neboť chce prý ověřit, zda je v souladu s českou ústavou.

 

Ještě než se tak stalo, naznačovali někteří politici ODS, že by Česká republika neměla s ratifikací spěchat, protože kdyby byla smlouva ratifikována všemi zeměmi před začátkem českého předsednictví, nastoupil by v roce 2009 do čela EU prezident, jehož jedním úkolem bude postupně převzít i agendu, která souvisí s rotujícím předsednictvím EU. To by prý mohlo české předsednictví oslabit. Záměrné odsouvání ratifikace reformní smlouvy by ovšem Českou republiku oslabilo přinejmenším stejně jako vytvoření místa prezidenta EU už během českého předsednictví. Jisté je, že pokud by země, která je už teď viděna v EU jako problematická, chtěla záměrně odsouvat ratifikaci reformní smlouvy, poznamená to i její autoritu coby státu stojícího dočasně v čele EU.

 

 Domácí poměry

 

Další problém s předsednickou agendou České republiky souvisí s nestabilní politickou situací doma. Topolánkova vláda se opírá o křehkou většinu a je zmítána problémy. Všechny vládní strany v současnosti řeší vnitřní konflikty.

 

Program vlády České republiky je přitom formulován ideologicky. Motto „Evropa bez bariér“ je do jisté míry výrazem liberálně-pravicové orientace současné vlády, zejména v těch oblastech, kde vláda hovoří o deregulaci a liberální obchodní politice. Pokud by vláda před začátkem předsednictví padla a vznikla by vláda levicovější, hrozí, že se jen těžko s některými výše zmíněnými prioritami ztotožní.

 

I v případě, že Topolánkova vláda přežije, může mít velmi vyrovnaný poměr sil mezi vládou a opozicí na uskutečňování české agendy nepříznivý vliv, protože

se zatím nezdá, že by vláda pro svůj program hledala zásadní podporu napříč politickým spektrem.

 

Důležitým vnitřním politickým faktorem, který může české předsednictví také silně ovlivnit, bude prezident republiky. Václav Klaus má velké šance na znovuzvolení, což by vzhledem k jeho obecně známým euroskeptickým postojům znamenalo přinejmenším tolik, že si udrží značný vliv na vládní politiku. Ba dokonce si lze představit, že ve druhém volebním období, kdy už nebude muset taktizovat kvůli znovuzvolení, bude mít Klaus de facto volné pole. Otázkou je, zda Topolánek bude schopen některé Klausovy extrémnější postoje vůči EU neutralizovat.

 

Vzhledem k občasným sporům o rozdělení kompetencí mezi prezidentem a vládou v zahraniční politice se též nedá vyloučit, že Klaus se bude snažit využít předsednictví České k republice k prosazování vlastních postojů vůči EU přes hlavu vlády. To by mělo pro české předsednictví velmi neblahé důsledky.

 

Shrnuto a podtrženo, stav příprav na české předsednictví EU je v současné době  takový, že za úspěch bude možné považovat už to, když nedojde k žádným větším organizačním kalamitám. Pokud jde o prosazování tzv. českých priorit, je možné část z nich prosadit jen za předpokladu, že si některé body českého programu osvojí též Francie a Švédsko.

 

Přítomnost, zima 2008