Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home České století trapných politiků

České století trapných politiků

Seriál České století je autorským dílem historizujícího publicisty Pavla Kosatíka a režiséra Roberta Sedláčka. Bylo by ho tedy možné brát jen jako subjektivní pohled dvou tvůrčích osobností na českou politiku.

Jenže se v něm možná vyjevuje něco obecnějšího. Především skutečnost, že i vzdělaní a české historie znalí mužové, jakými jsou Kosatík a Sedláček, mají tendenci vnímat české politiky, kteří tvořili ve 20 století naše dějiny, jako poněkud neschopné, pasivní tvory, kteří selhávají v rozhodujících situacích.

Zda byl tento přístup tvůrců správný, si mnoho z nás mohlo ověřit až v posledních třech dílech, v nichž vyprávějí o událostech, které si většina z nás ještě pamatuje. Když divák sleduje v dílu  “Je to jen rock’n’roll” zrod Charty 77, uvědomí si na postavě Václava Havla, že v historické optice tvůrců něco nehraje.

Havel je vykreslen podobně jako jeho předchůdci: coby pasivní osoba, kterou k činu ponoukne až plamenný, urážlivý proslov Ivana (Magora) Jirouse.  Po většinu času odříkává s vážnou tváří suché monology. Jeho žena Olga působí ještě hůř: jako poněkud zahořklý, nemluvný zombie.

I v následujícím díle o Sametové revoluci, nazvaném „Poslední hurá“, je Havel po většinu času jen ve vleku událostí. Občas se poněkud připitoměle zachechtá, což mu dodává jisté lidskosti, ale jinak ho povětšinou vidíme, jak si nechá od komunistických papalášů během kulatých stolů sypat popel na hlavu.

Ti z nás, kdo některé z politiků zobrazených v seriálu poznali osobně, je v televizním ztvárnění jen těžko poznávají. Nabízí se otázka: opravdu si autoři seriálu myslí, že se na nejvyšší příčky moci u nás může vyšplhat jen neživotný paňáca--buď událostmi vláčený anebo naopak události ješitně konstruující?

Možná je problémem samotný formát. Když se má psát o skutečných historických postavách, mají ve zpětném pohledu navrch nad jejich skutečnými lidskými vlastnostmi historické události. Na obrazovce tak nakonec zůstanou jen deklamující figuríny.

Kdyby Kosatík a Sedláček napsali čirou fikci, asi by cítili, že je stvořeným postavám nutné vdechnout život. Že kupříkladu člověk, který okouzlí statisícový dav na Václavském náměstí svým burácivým projevem, jen těžko bude o chvíli později uctivě žmoulat tužku, když ho mistruje Adamec na jednáni s Občanským fórem. 

 V Českém století hlavní postavy bohužel postrádaly život a věrohodnost. A tím jí postrádal i zamýšlený výklad historie. Pokud bychom tento výklad přijali, museli bychom připustit, že nám vládli jen jacísi porouchaní roboti.

Novinky, 8.12.2014