Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home České trápení s Evropskou unií

České trápení s Evropskou unií

V euroskeptické  části českého politického spektra vyvolává Evropská unie schizofrenické reakce. Na jedné straně by někteří čeští politici rádi dělali věci takříkajíc po česku, a nelíbí se jim, když se musí podřizovat „Evropě“, na druhé straně „Evropu“ potřebují, když jim teče do bot.

 

Když Rusko před časem omezilo po podepsání česko-americké smlouvy o umístění amerického radaru na našem území dodávky ropy do České republiky, hledali naší vládní politici pomoc v Bruselu, nikoliv ve Washingtonu. Zároveň ale zhruba ve stejné době dostával svoji konečnou podobu vůči EU dosti potměšilý reklamní klip s mottem „Evropě to osladíme“.

 

Po vpádu Ruska do Gruzie někteří vládní politici, kteří hlasitě kritizují Lisabonskou smlouvu, jež by EU více integrovala, požadovali, aby EU jednala jednotně. Ze stejných úst, z nichž vycházejí silná slova na adresu údajně umělého sjednocování Evropy, jsme slyšeli, že nejednotnost EU ohrožuje její věrohodnost i budoucnost.

 

Když americká finanční krize dorazila do Evropy a čtyři největší evropské státy reagovaly na chaos na finančních trzích společnou schůzkou, z níž vynechaly zbytek EU, někteří odpůrci další evropské integrace u nás si opět stěžovali. A EU kritizovali ještě více, když se čtyři nejmocnější země EU dohodly, že by bylo možné rozvolnit maastrichtská kritéria pro státní deficity v eurozóně, do níž se Česká republika z politických důvodů nijak nehrne. Další kritika EU z české strany následovala, když  se některé členské země EU rozhodly na vlastní pěst zavést stoprocentní ručení za vklady v bankách.

 

Premiér Mirek Topolánek se dokonce nechal slyšet, že bude na příštím summitu EU nekompromisně vetovat jakékoliv návrhy, jež odporují selskému rozumu. Bohužel „selský rozum“ Čechů nebude mít žádnou váhu. Stejně jako bude mít jen malou váhu tolik očekávané české předsednictví EU.

 

Důvod je nasnadě. Česká republika je už od nástupu Topolánkovy vlády vnímána jako jeden z nejproblémovějších států EU. Všemožně kritizuje další evropskou integraci, ba je jedním z posledních států, který ještě nenechal projít ratifikačním procesem Lisabonskou smlouvu. Místo hledání konstruktivního řešení po irském odmítnutí smlouvy se někteří vládní politici i prezident země otevřeně radují z toho, že se integrační proces zadrhnul.

 

Není tedy divu, že se nejmocnější čtyři státy EU v okamžiku opravdové krize na zbytek EU takříkajíc vykašlaly. Kdyby existoval pevný rámec, jež by  i ty největší státy nutil ke spolupráci s ostatními za každých  okolností, a kdyby EU měla flexibilní rozhodovací mechanismy, s jejichž pomocí by bylo možné dospět ke společným rozhodnutím, měly by velké státy méně důvodů obcházet ty menší.

 

Od některých politiků i podnikatelů teď můžeme slyšet, že by se Česká republika měla zařídit podle svého, protože na EU nelze spoléhat. Co na tom, že právě naše země je jedním z důvodů, proč velké země v okamžicích krize EU jako celku nevěří. A co na tom, že Česká republika se „podle svého“ nikdy nebude schopna zařídit, neboť je na velkých zemích ekonomicky mnohem závislejší, než ony na ní. Pokud čeští politici chtějí, aby je v EU vůbec někdo bral vážně, měli by tomuto faktu přizpůsobit své politické chování.

 

MF Plus, 17.9.2008