Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home České vládnutí jako béčkový thriller

České vládnutí jako béčkový thriller

České republice už nevládne regulérní koaliční vláda, ale menšinová politická „zombie“, skládající se ze tří subjektů, které už delší dobu nefungují jako životaschopné politické strany. Nedávný sjezd občanských demokratů ze všeho nejvíc připomínal sjezdy normalizačních komunistů vyděšených perestrojkou před čtvrt stoletím. TOP 09 je ve stádiu pozvolného pádu. A strana LIDEM, kterou nikdo nevolil, se navzdory svému ustavujícímu sjezdu narodila mrtvá.

Není divu, že v takové situaci musí vláda, jak už je v případě pravicových vlád u nás zvykem, spoléhat na podivná politická „libera“, o jejichž motivech a ceně lze jen spekulovat. Vítězství Nečasovy vlády při hlasování o daňovém balíčku, o důchodové reformě a o církevních restitucích tak bylo dosaženo s pomocí přeběhlických a dalších triků, které, jak mnozí doufali, zůstaly navždy v politickém záhrobí spolu s předešlou pravicovou vládou Mirka Topolánka. Současné dění tak připomíná béčkový thriller, v němž politické záhrobí opět ožívá.

Ještě dlouho se bude spekulovat, kolik „cukru“ a kolik „biče“ bylo použito k tomu, aby rebelové v ODS státotvorně „prozřeli“ a vzdali se mandátů, a aby dva poslanci z Věcí veřejných přešli k vládnímu táboru.  A ještě dlouho zůstane pachuť z toho, že jeden z hlasů, jímž byly těsnou většinou schváleny zákony se zásadními dopady na veřejnost, patřil poslaneckému náhradníkovi nepravomocně odsouzenému za korupci.

Netřeba zdůrazňovat, že legitimita takto schválených reformních kroků bude v očích voličů, a to nejen těch levicových, minimální. Ještě horší je, že způsob, kterým byly zákony prosazeny, dál oslabuje, co ještě zbývá z víry české veřejnosti v demokracii. Přispěje k rozšířenému přesvědčení, že v české „demokracii“ se dá všechno koupit, a že „vláda lidu“ je jen pohádka oligarchií pro voliče.

Způsob, jímž vládní koalice vítězství dosáhla, ohrožuje demokracii, protože ta nemůže fungovat bez jisté míry transparentnosti a srozumitelnosti rozhodování. Navíc demokracie potřebuje silnou levici i pravici. Jenže umatlané „vítězství“ vlády, není žádným vládním „restartem“, jak už jásají někteří komentátoři, je to jen dočasné vládní vstání z politického hrobu, přičemž tato „zombie“ je na nejlepší cestě, aby s sebou do hrobu stáhla pravici jako takovou.

Pokud si stratégové pravicových stran myslí, že nakonec voliče „utáhnou na nudli“ s pomocí mobilizace proti oranžovo-rudému spojenectví, podceňují skutečnost, že ve světle otřesné politiky pravicové vlády se KSČM jeví stále většímu počtu lidí jako legitimní politický hráč. Drastické zvyšování nepřímých daní a nedomyšlená důchodová reforma ničí v prostředí recese--způsobené v českém případě nikoliv externími faktory, ale především vládní nekompletností--i poslední zbytky sociální a mezigenerační soudržnosti.

Církevní restituce mohou být oprávněné z hlediska vyššího morálního principu, ale jejich načasování, nedostatek transparentnosti a způsob schválení jen posílí všeobecnou nespokojenost. Církve v očích veřejnosti tento krok rozhodně neposílí, ale jen dále zdiskredituje.

Co je ještě horší, restituce jsou ve spojení s ostatními přijatými zákony a nepříliš demokratickým stylem jejich schválení jen dalším kamínkem v mozaice, v níž se dokonce i demokratická levice může jevit stále většímu počtu lidí jako příliš umírněná.

Právo, 10.11.2012