Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Česko: (ne)bezpečná montovna strachu a průměrnosti

Česko: (ne)bezpečná montovna strachu a průměrnosti

Na začátku roku 2018 si někteří politici a komentátoři libují, jak se máme dobře. Neopomenou připomenout, že Česká republika je šestou nejbezpečnější zemí na světě a těší se z pěkného ekonomického růstu i rekordně nízké nezaměstnanosti. Takový malebný obrázek, který by mohl namalovat nějaký nový Josef Lada, chce se říct.

Když se ale tak daří a dokonce prý „bude líp“, proč se tedy většina národa tolik bojí? Proč u nás vítězí (na rozdíl od západní Evropy, kde jen posílily) politické strany a hnutí, které obchodují se strachem z migrantů, Evropské unie, globalizace a vlastně všeho cizího? Kde se stala v našem národním pelíšku chyba?

Proč kvůli této úspěšné politice strachu, která slibuje neústupnost vůči EU v otázkách migrace, obranu „národních zájmů“ i národní  měny (jakož i některé zásadní politické či ústavní změny, které by „zjednodušily“ otravně složitou liberální demokracii), dokonce hrozí podle některých komentátorů skluz země do tábora neliberálních, polo-autoritářských  režimů?

Jedni tvrdí, že je to problém takříkajíc „historicko-filozofický.“ Jsme prý národ „nesamozřejmý“, který se ve svých dějinách tolikrát musel obávat o svoji existenci, že se strach z budoucnosti i vnějšího světa stal součástí jeho genetického kódu. Další namítají, že se spíše ještě stále potýkáme s pozůstatky éry komunismu, což se dá prý doložit podobnými trendy v jiných postkomunistických zemích. Podle jiných máme prý problém s identitou.

Něco pravdy bude na každém z těchto vysvětlení, jisté ale je, že za malebným obrázkem ekonomicky prosperující země, se skrývají jevy o poznání méně pozitivní, o kterých politici neradi nemluví. Netýká se to přitom nezbytně jen největší spotřeby některých návykových látek na světě, chátrající dopravní infrastruktury, nevýkonné byrokracie, excesů soudní i policejní moci, ubohé politické kultury, nebo skutečnosti, že v údajně prosperující zemi je téměř milión lidí v exekuci.

Horší než zmíněné patologické jevy, které by šlo odstranit či zmírnit technickými opatřeními a zákony, je cosi, co bychom mohli nejlépe popsat jako převládající nedostatek ambic a vizí—jako vše prostupující průměrnost.

Česká republika je už od rozpadu Československa tím, co ze společného státu „zbylo“. Je to společnost krčící se ustrašeně ve své kotlině. Ve jménu často vzývané „pohody“, „bezpečí“ a „klidu“ nejen neusiluje o aktivní vůdčí roli téměř v ničem, ale postupně vyklízí i pozice v oblastech, kde dříve jakýchsi mezinárodních úspěchů dosahovala. Třeba v kultuře.

Téměř žádné české filmy nezískávají mezinárodní ceny, nerodí se téměř žádná mezinárodně uznávaná vážná i populární hudba. Českou literaturu od dob vrcholící tvorby Kundery, Havla a Klímy ještě z dob komunismu, v zahraničí téměř nikdo nezná, protože je většinově zaměřená na poněkud narcistní a postmoderně rozháraný ponor autorů a autorek do vlastních niter či na hry s jazykem, které jsou ovšem po dílech Bohumila Hrabala už jen mlácením prázdné slámy.

Tu a tam pronikne na světovou scénu nějaký výtvarník nebo autor průmyslového designu, ale ani tam nejsme pevně usazeni v první lize. Zajímavé věci se rodí spíše jen na okrajích, mimo vše ubíjející hlavní proud, který jim ale nedovolí se prosadit.

A co hůř:  tato (pod)průměrnost ve srovnání s prudce pádícím světem je doprovázena sebeuspokojením společnosti provinciálně ponořené do sebe. V televizích se pořád dokola promítají „ikonická“ díla české seriálové i  filmové tvorby (z nichž si národ vylovil svoje oblíbené „hlášky“). Společnost je většinově vystavena nekonečnému oblbujícímu proudu „estrádní“ popkultury, jejíž „špičky“ neobstojí ani ve srovnání s tím, s čím je člověk konfrontován třeba na newyorské ulici.

Je zcela symptomatické, že nejúspěšnějším českým uměleckým žánrem je pohádka, v níž se pořád dokola opakují stejné stereotypy odněkud ze středověku: přitroublý král, chytrý Honza, přitroublý čert, atd. Mění se snad jen to, že princezny bývají více emancipované.

To vše je paradoxně doprovázeno jakousi neoficiální, zcela falešnou ideologií národní výjimečnosti. Jsme prý rozumnější než západní společnosti, lehkovážně experimentující s tím či oním. Poučeni složitou minulostí, máme prý na věci střízlivější a jasnější pohled. Kdyby nám tak jen chtěl ten velký svět víc naslouchat!

Varováním tomuto převládajícímu uspokojení by mělo být, že úspěšným „ve světě“ se u nás může stát ve většině případů pouze talent, který z české kotliny víceméně natrvalo včas odešel anebo tráví hodně času v zahraničí: Magdaléna Kožená, Petr Sís, Jaromír Jágr,  Bohdan Pomahač, Milan Kundera, Tomáš Halík, atd. Ti, co zůstanou, jsou většinově udušeni převládajícími standardy průměrnosti. Jde to tak daleko, že kupříkladu téměř kterýkoliv domácí umělec, kterého většinově chválí povětšinou beznadějně provinční česká „kritika“, nebo vyhrává domácí ceny, je dopředu odsouzen k nezájmu na mezinárodním poli.

Polický režim, který po posledních volbách u nás postupně vzniká, je bohužel zcela založen na potvrzování národních stereotypů. Když si budeme věci (i v otázkách fungování politiky) dělat pěkně po svém, nenecháme „cizí“, aby se příliš šťourali v našich věcech a možná se dokonce znovu opevníme za hranicemi, „bude líp“. V národě, kde si většina lidí mimo vysmívanou „kavárnu“ nedokáže přečíst nebo poslechnout nic v nějakém cizím jazyku, je přitom tato cesta do ještě větší izolace poměrně snadná.

Katastrofální na tom všem je především míra politického pokrytectví, které těží z obecně nízké znalosti širších souvislostí a prostředí ve „velkém“ světě. I ti naši přední politici, kteří slibují bezpečný národní pelíšek, jenž má prý vnějšímu světu říkat ve věcech národních zájmů důrazné „ne“, totiž vědí, jak moc je naše země závislá na EU a globalizaci. Vědí, že naše údajně skvělé ekonomické úspěchy jsou ve skutečnosti především úspěchy nadnárodních firem, které přeměnily českou kotlinu v montovnu. Ekonomika je zatím poměrně výkonná nikoliv zásluhou politické reprezentace, ale navzdory ní.

Jakákoliv další rostoucí izolace, porušování pravidel mezinárodních organizací (z nichž tyjeme) a nesmyslné bouchání do stolu ve jménu většinou falešných představ, že „vše víme lépe“ než západní spojenci (kteří v národní propagandě prý propadají nesmyslnému slabošství a  dekadenci), nás tak může přijít hodně draho. Chováme se jako teenager, kterému rodiče skoro vše platí a všemožně ho podporují, zatímco on jimi a jejich standardy pohrdá a okopává jim kotníky.

Pokud budou chtít čeští politici snad udělat pro národ něco dobrého, stane se tak, až přestanou (včetně současných prezidentských kandidátů) pořád dokola mluvit o tom, jak za „nás“ budou bojovat, chránit nás, atd., a místo toho řeknou politickému teenagerovi, že přišel čas dospět! Že je třeba se vážně zamyslet, jak se dostat z ubíjející národní průměrnosti a strachu ze světa.

Existují příklady srovnatelně velkých zemí, které to dokázaly, a staly se synonymy technologické inovativnosti, vynikajících kulturních počinů, skvělého vzdělání. Možná bychom si měli vzít z nich vzít příklad.

 Aktuálně.cz, 1.1.2018