Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Česko je jen člun ve vleku eurozóny

Česko je jen člun ve vleku eurozóny

NNejpodivuhodnější na mnohých českých komentářích i politických vyjádřeních k výsledku summitu Evropské unie, který jednal o záchraně eura, je skutečnost, že situaci hodnotí tak, jako by Česká republika byla nezávislá na eurozóně, a měla tudíž bůhvíjak velký manévrovací prostor v otázce, zda se přidá k mezivládní dohodě členů eurozóny.

 Což o to, Česká republika sice členem eurozóny formálně není, jenže země, z níž 80 procent exportů směřuje právě do zemí eurozóny, a jejíž největší banky jsou v rukou matek v zemích eurozóny (a kterou by zhroucení eurozóny tudíž položilo ekonomicky na lopatky), de facto členem eurozóny je.

 Premiér Nečas sice z politických důvodů předstírá, že jeho země má svobodu volby, a že se prý rozhodne až po poradách s politickými stranami doma, jenže to vůbec nic nemění na skutečnosti, že i kdyby se Česká republika nakonec oficiálně k rodící se nové smlouvě nepřipojila, bude se její ekonomika stejně chovat tak, jako by země v eurozóně byla!

 Případné odmítnutí smlouvy bude mít jen jeden důsledek: naše země bude sdílet osudy eurozóny, ale politicky nebude mít na nic vliv. Je proto svým způsobem pozoruhodné, když i někteří jinak proevropští  komentátoři píší v duchu podobném názorům prezidenta Klause, že by se prý měla eurozóna vypořádat se svými problémy sama a neměla by do svých problémů zatahovat zbytek Unie, čímž prý jen destabilizuje celou EU.

 Ve skutečnosti nemůže eurozóna zbytek EU nikam zatahovat, protože „nezávislost“ zemí, které v eurozóně nejsou, je asi taková, jako je nezávislost člunu, který za sebou vleče mateřská loď.

 Ti, kdo jsou na člunu, mají dvě možnosti. Buď se nechat dál vláčet a přitom předstírat, že sami rozhodují o směru plavby, anebo vyšplhat na loď, a mít tak jakousi šanci přeci jenom mluvit do toho, zda má loď plout tam či onam, například zda se má a může ještě vyhnout ledovci, k němuž v této chvílí, jako Titanik, zdá se, míří.

 Teoreticky samozřejmě zbývá možnost přeříznout lano, na němž mateřská loď člun vleče, jenže to s sebou nese velká rizika. Něco takového by se, i když s  velkými náklady, mohlo podařit například Velké Británii, ale téměř docela jistě by to poslalo ke dnu Českou republiku, jejíž ekonomika je s mateřskou lodí propojená tak, že vlečné lano je ve skutečnosti spíše jakási pupeční šňůra.

 Zůstaneme-li u příměru lodě a člunu, je také pozoruhodné, jak rozhořčené hlasy se z člunu ozývají v reakci na žádost osádky mateřské lodi poskytnout na její záchranu 89 miliard korun. Vždyť jenom v rozpočtu na roky 2006 až 2013 má ten český člun dostat od mateřské lodi více než 700 miliard korun, jakkoliv různí podnikavci dokázali leccos zpronevěřit a kapitáni člunu jsou neschopní všechny tyto nabízené peníze vyčerpat.

 I tak je zarážející míra sobeckosti a nesounáležitosti, která je obsažena v odmítavých reakcích na de facto „vrácení“ části těchto peněz, navíc formou solidární půjčky do jakéhosi pojišťovací fondu ve správě  MMF.

 Pravdu mají samozřejmě všichni ti, jak v zemích eurozóny, tak v České republice, kteří upozorňují, že opatření přijatá na summitu jsou nedostatečná, a že jen s jejich pomocí nebude snadné eurozónu stabilizovat. Navíc je požadavek na povinné vyrovnané rozpočty příliš restriktivní, zejména pro země se slabšími ekonomikami.

 Všichni soudně uvažující přitom už vědí, že řešení jsou jen dvě: buď se evropští politici konečně rozhoupou a přijmou skutečně účinná krátkodobá i dlouhodobá opatření, anebo  se eurozóna skutečně potopí.

 Případný rozpad je ovšem výsledek vysoce riskantní a svým způsobem téměř katastrofický.  Členské státy eurozóny by sice poslaly ke dnu opuštěnou mateřskou loď eurozóny, ale v kontextu globálně fungujících finančních trhů by si z ní přinesly i všechny její dluhy i ztráty, o které by se musely podělit.

 Každý stát by tedy nejen utrpěl velké ztráty, a ekonomická úroveň by tak po rozpadu eurozóny mohla v některých státech spadnout až o desítky procent, ale navíc by reálně hrozil nezvládnutelný chaos, který by způsobily kolapsy bank , prudce rostoucí nezaměstnanost, atd.

 Navíc by byly takto oslabené ekonomiky národních států de facto vydány na milost velkým hráčům na obzoru: Americe, Číně, Japonsku, Rusku, Indii.

 Je navíc dost pravděpodobné, že by se ve vypuknuvší hysterii snažily některé státy řešit krizi přeřezáním i zbývajících pout evropské integrace, což by bez hlubších šrámů zřejmě přežily jen větší země. Ty ostatní by se rychle k někomu musely ekonomicky připojit, jako třeba Češi k Německu.

 Pesimisti namítnou, že eurozóna půjde ke dnu tak jako tak, proč tedy prodlužovat agónii? Realisti mohou oponovat, že ztráty plynoucí z jejího potopení by byly tak obrovské, že národní ekonomiky si je prostě nemohou dovolit. Je proto pravděpodobnější, že se členské země eurozóny nakonec dohodnou na řešeních, které půjdou ke skutečnému jádru problému. Budou tedy nuceny vytvořit skutečnou politickou unii v podobě federace s vlastní fiskální politikou.

 Politický tlak na udržení eurozóny bude tak enormní, že  pokud ekonomicky zdravější státy dojdou k závěru, že zkáza je neodvratná, když v eurozóně zůstanou země, které  řešení brzdí, budou tlačit na vznik eurozóny sestávající jen ze zemí ekonomicky zdravých. Bude jim to velet prostý pud sebezáchovy.

 I proto je pozoruhodné, že Češi, kteří si za staletí různých nadvlád vypěstovali především instinkt pro sebezáchovu, jednají v současnosti dosti sebevražedně. Nejenom že dovolí, aby byl jejich národní člun bezmocně vláčen mateřskou lodí, od níž se bez rizika ekonomického utonutí nemohou odříznout, ale ještě si na svém člunu navzájem předstírají, že jsou pány vlastního osudu.

 Pokud se eurozóna nakonec potopí, budou ekonomicky bojovat o holé přežití, a eventuálně v lepším případě skončí v závěsu za katastrofou značně pochroumaným, možná k ostatním už ne tak přátelským, německým škunerem, v horším případě opět za tím ruským.

 A pokud se eurozóna vzpamatuje a začne uhánět plnou parou vpřed, není nikde psáno, že po prozatímních zkušenostech s  Českou republikou,  nám ještě někdo bude nabízet záchranné lano. 

Deník Referendum, 13.12.2011