You are here: Home Members redaktor's Home Česko mezi skanzenem a modernitou

Česko mezi skanzenem a modernitou

Česká nechuť ke změnám všeho druhu se pomalu stává mediálním tématem. Nedávno se nad tímto jevem zamyslel v Hospodářských novinách Petr Honzejk, naposledy v Lidových novinách Petr Zídek. Ten se konkrétně v textu „Země pro minulost“ odrazil od oznámení Správy železniční  dopravní cesty, že rychlovlak do Drážďan začne jezdit v roce 2050.

Tak jak je nutné se v rychle měnícím světě utkávat s celou řadou výzev, aby naše země byla schopná obstát i v globalizovaném světě, je stále zřejmější, že Češi jsou většinově konzervativní národ. Zřejmě v prvé řadě traumatické historické zkušenosti přispívají k rozšířenému mínění, že každá změna je k horšímu. 

V cestě novým projektům samozřejmě stojí nejen přebujelá byrokracie a nejrůznější extrémně komplikovaná povolovací řízení (která jsou ovšem také projevem konzervativizmu), ale také společenské postoje nepřátelské k změnám. Můžeme si být jistí, že plán postavit tu či onu dopravní cestu nebo novou avantgardní budovu bude u nás okamžitě napaden celou řadou organizací  a zájmových skupin, jejichž primárním cílem je buď nechat věci tak, jak jsou, anebo nahradit existující projekt svým vlastním.

Praha vypadá stále více jako auty ucpaný skanzen, její centrum místy jako Disneyland. Můžeme si být jistí, že jakýkoliv návrh postavit něco avantgardnějšího, utone v námitkách, že to není vhodné, nebo že to někomu vadí, nebo že nelze zbourat budovy, na jejichž místě by se mělo stavět. Populární je prohlásit za chráněnou památku už i kdejakou barabiznu z komunistických časů nebo totálně nefunkční most.

Země nemá žádný pořádný program inovací, ačkoliv jím šermují různé vlády. Zatím to hospodářsky nebyl problém, protože páteř českého hospodářství tvoří investice velkých nadnárodních firem, které využívají Česko jako montovnu. A naneštěstí v situaci, kdy hospodářství na základě tohoto modelu ještě pěkně funguje, existuje jen malá motivace připravit vzdělávací systém a systém inovačních pobídek a vize na budoucnost. V tomto prostředí je vcelku logické, že nejlepší české univerzity figurují v přehledech nejlepších univerzit světa někde ve čtvrté stovce.

Vládními politiky tolik opěvované hospodářství tak není vůbec připraveno na skutečnost, že podle různých think-tanků je Česká republika jednou ze zemí nejvíce ohrožených robotizací, protože i ty pracovní výkony, které v nadnárodních montovnách automobilů a dalších (navíc často rychle stárnoucích) technologií, dnes ještě dělají lidé, budou zanedlouho dělat automaty řízené umělou inteligencí.

Zídek má pravdu. Je zcela skandální už vůbec jen vypustit na veřejnost informaci, že rychlovlak do Drážďan začne jezdit v roce 2050, když už nás dnes Němci raději objíždějí svými rychlovlaky na cestě z Berlína do Vídně přes Bavorsko, a kdy se začne do deseti let i automobilová doprava přesunovat k elektromobilům a autům řízeným umělou inteligencí.

Výše řečené neznamená, že u nás nejsou zajímavé vědecké iniciativy či patenty v oblasti nových technologií, anebo že se některé soukromé podniky nesnaží navzdory úřadům i všeobecné nechuti ke změnám inovovat. A že se věci zatím nemění k lepšímu. Převažující nálada ve společnosti je ale k větším změnám nepřátelská, což se koneckonců projevuje i v politice, v níž mají většinu strany hájící zájmy postkomunistické  části veřejnosti.

Je tudíž zcela symptomatické, že největší mediální humbuk u nás je v posledních dnech okolo strany Václava Klause ml., která se ze všeho nejvíc chce vrátit do minulosti, k tzv. tradičním hodnotám. A která si prý chce „vzít naši zemi zpět“. Tedy ji vytrhnout z proudu globalizace, nadnárodní integrace a s tím spojených výzev. Ostatně Klaus prohlásil, že bychom měli opustit Evropskou unii, i kdyby to znamenalo výrazný pokles životní úrovně.

Vzhledem k poněkud až téměř absurdní, ale rozšířené zálibě českou minulost neustále nejen v podobě klišé a stereotypů přemílat, ale přímo si na ni hrát (kupříkladu v podobě nejrůznějších spolků hrajících si na vojáky a přehrávajících si bitvy z různých epoch), lze se těžko ubránit jisté ironii: možná by Čechům bylo nejlépe, kdyby se země celkově proměnila v jakýsi skanzen, kde by se zastavil čas. Turisté z celého světa by se na Čechy popíjející své oblíbené pivo a žijící  šťastně v infrastruktuře i duševním rozpoložení z doby minulých mohli jezdit dívat, a  ještě nám za to platit. Na moderní svět bychom se zase mohli my jezdit dívat za hranice—tedy ti, které to vůbec zajímá. 

Aktuálně.cz, 12.6.2019