Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Česko slaví výročí na rozcestí

Česko slaví výročí na rozcestí

Česká společnost prošla od roku 1989 prudkou modernizací. Úspěšnější než ta politická a občanská ale byla ta ekonomická. Možná i proto, že páteř českého hospodářství po prvotních otřesech a neúspěších spojených s privatizací po česku rychle vytvořily investice západních nadnárodních korporací, které s sebou nejen přinesly již na Západě zavedené standardy výroby, obchodu a bankovnictví, ale také prostřednictvím konkurence motivovaly k potřebným změnám tu část tržního hospodářství, která u nás vznikala odspodu, v podobě malých a středně velkých podnikatelů.

Kdyby byl vývoj českého hospodářství určován jen experimenty různých českých reformátorů a privatizátorů, asi by na tom Česko bylo dnes ekonomicky o poznání hůř. I proto bychom si měli v naší dnes spíše euroskeptické zemi připomínat nemalé zásluhy Evropské unie, která skrze svoje kritéria členství z Česka pomohla vytvořit zemi, jejíž podnikatelské prostředí je dostatečně transparentní a propojené s ostatními zeměmi EU na to, aby zde mělo smysl investovat.

Politika takové štěstí neměla. Mezinárodní organizace—od Rady Evropy přes EU až po NATO—v lecčems pomohly, když vyžadovaly jako podmínku členství demokratické poměry nebo institucionální modernizaci. Ale tvorba české politiky jako takové zůstala v rukou domácích politiků.

Výsledky nejsou nijak oslnivé. Politické strany u nás vznikly takříkajíc seshora a nikdy se nestaly masovými organizacemi. Když několik let po sametové revoluci začaly i na Západě tradiční strany pod náporem globalizace a dalších nových jevů usychat, postihlo to naši nerozvinutou politickou scénu dvojnásob.

Ještě větším problémem bylo, že se české politické strany nikdy nekonstituovaly na základě skutečných idejí. Hodně se sice šermovalo různými ideologickými nálepkami, dokonce leckdo dával zdánlivě urputný boj mezi pravicí a levicí za vzor prý unavené politické scéně Západu, ale ve skutečnosti šlo spíš o boj dvou táborů postkomunismu.

A to zejména proto, že jak pravice, tak  levice byly a dones jsou u nás v zajetí mentálních stereotypů zděděných z předešlého režimu. Kupříkladu antikomunismus pravicových stran tak leckdy vyzníval tak nějak „bolševicky“ a přitom účelově, zatímco levicové strany se zase vnitřně nedokázaly ani navzdory oficiálnímu začlenění Česka do západních spojeneckých aliancí jasně rozhodnout, zda patříme na Západ či spíše na Východ, anebo máme prý být jakýmsi mostem mezi oběma.

Nyní jsme v situaci, kdy víceméně zkolabovaly jak tradiční politické strany, které uvolňují místo bezhodnotovým populistům. A kdy celá česká společnost jako by nevěděla, kam hodnotově patří. Zpochybňováno je dokonce i členství v Evropské unii, která i přes všechny svoje nedostatky byla a je pro nás hlavní západní kotvou.

Dnešní Česko je tedy na jedné straně země ekonomicky poměrně moderní a prosperující. A jak ukázala nedávná studie Světového ekonomického fóra i ekonomicky globalizovaná, neboť Česko zařadila v tomto ohledu na 13 místo na světě.

Politicky je to ale země zmatená, která neví úplně, kam patří geopoliticky, a jejíž domácí politika zůstává provinční a do sebe zahleděná, o čemž svědčí i další údaj z výše zmíněné studie, který řadí Česko v úrovni zapojení jeho politiky a občanské společnosti do globální společnosti až do čtvrté desítky zemí.Je možné proto argumentovat, že budoucnost naší země, včetně demokracie v ní, závisí na tom, zda se naše politika i občanská společnost zmodernizují na úroveň jejího hospodářství, anebo zda naopak nakonec zmatená, stále ještě dosti postkomunistická politika stáhne dolů Česko i ekonomicky a bude ho mezinárodně izolovat.

ČRo Plus, 16.11.2016