Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Česko ztrácí spojence

Česko ztrácí spojence

Mezinárodní postavení České republiky nevzkvétá, mohli bychom říct v parafrázi slavného výroku Václava Havla.  Země postupně ztrácí dřívější podporu jednoho významného spojence za druhým, ačkoliv nás vláda i ministerstvo zahraničí ujišťují, že vztahy s hlavními spojenci nebyly nikdy lepší.  

Ilustrativní je už jen letmý výčet českých zahraničně-politických nezdarů z poslední doby. Začít lze prezidentem, který je v západním světě vnímán jako solitér sledující nejasné, spíše proti-západní než prozápadní cíle. Pokud některé jeho zahraniční cesty vzbudí pozornost, jako byly ty do Moskvy a Pekingu na oslavy 70. výročí konce druhé světové války, je to jen proto, že jsou kontroverzní, neboť ignorují dohodnutý postup našich západních spojenců.

Vztahy se Spojenými státy se dostaly na tenký led hned po nástupu nového osazenstva Černína, když na veřejnost prosákly úvahy o odklonu od havlovské politiky lidských práv. Premiér Sobotka pak sice během své návštěvy u příležitosti odhalení Havlovy busty v americkém Kongresu dělal, co mohl, aby napětí zmírnil, ale co je to vládě platné, když v naší dvouhlavé zahraniční politice, v níž prezident a vláda často nemluví jedním hlasem, zakázal prezident přístup na Hrad americkému velvyslanci.

Důvodem byla velvyslancova kritika již zmíněné prezidentovy cesty do Moskvy, ale v pozadí bylo víc: západní rozpaky nejen nad prezidentovými ale obecně nad českými postoji k západním sankcím uvaleným na Rusko. Vztahy se Spojenými státy zůstávají vlažné, i když se vláda snaží prezidentovy postoje relativizovat.

Uprchlická krize zhoršila náš obraz ještě víc, tentokrát zejména v Evropě. České opakované „ne“ řešením krize, na nichž se shodla velká většina ostatních členských států Unie, vzbudilo nejprve rozpaky, později nevoli. V podstatě všichni významní západní politici už otevřeně kritizovali Česko a spolu s ním Slovensko a Maďarsko za nedostatek solidarity se zbytkem Unie i uprchlíky. Někteří dokonce požadovali sankce v podobě krácení evropských dotací. Angela Merkelová nedávno chování „Východoevropanů“ označila za zklamání.

V krizi je i Visegrádská skupina. Polsko nás prý „zradilo“, když navzdory původní shodě na odmítání kvót všemi zeměmi Visegrádské skupiny, nakonec kvóty podpořilo. Ve skutečnosti se Polsko zachovalo jako rozumná evropská mocnost, která nechce ztratit místo u stolu, kde se rozhoduje. Čechům nyní zbyli jako partneři už jen Slovensko a Maďarsko.  

Možná jsou tvůrci české zahraniční politiky přesvědčeni, že tato naše „třetí cesta“ za to všechno zase jednou stojí. EU i spojence v NATO rádi poučíme, v čem všem se mýlí, když mluví o potřebě solidarity. Anebo jak moc zavinili právě oni současné kalamity. Zároveň si od nich ale dál budeme brát v podobě evropských fondů, co je údajně „naše“, protože na to přeci máme právo.

Shrnuto a podtrženo: obrázek Česka, který česká politika postupně vytváří na Západě, je velmi nelichotivý a otázkou je, co se stane, pokud budeme jednoho dne spojence opravdu potřebovat.

A je zde ještě jedno riziko.  Momentálně prosperující hospodářství naší země je z větší míry závislé na zahraničních investorech, z nichž většina sídlí v zemích Evropské unie, nemalý počet pak zejména v Německu, proti kterému se někteří naši vládní politici velmi bojovně vymezují.  Převáží-li mezi nimi dojem, že Česko je nepřátelské nejen vůči uprchlíkům ale vůči cizincům obecně, což se--viděno zvenčí--těžko rozlišuje,  a že je politicky nevypočitatelné a nesolidární se svými spojenci, mohou si začít klást otázky ohledně smyslu svých investic u nás.

ČRo Plus, 14.10.2015