Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Český antikomunismus je pokrytecký

Český antikomunismus je pokrytecký

V českém antikomunismu se nepřehledně překrývá několik rovin, což značně zamlžuje hodnotu jakéhokoliv antikomunistického gesta—například i lidovecké „vzpoury“ proti pokusu Miroslava Kalouska být ve vládě podporované komunisty. Morální odsuzování komunismu je často nerozeznatelné od politicky účelového komunistobijectví, boj s dnešními podobami komunismu je relativizován obecnou neschopností české společnosti se vypořádat s minulostí .

 

Zločinecké praktiky bývalého režimu si bezpochyby zaslouží co nejpřísnější morální odsouzení. Jenže raději než vynášet generalizující soudy, měli bychom všichni začít poctivě u sebe. Nejen u vlastní minulosti, ale i u jakési inventury toho, jak jsme se vypořádali se způsobem myšlení typickým pro komunismus a skutečně si osvojili hodnoty demokracie.

 

Bolševické myšlení se vyznačovalo netolerancí, černo-bílým viděním světa,

nenávistí ke všemu, co není „jako my“. V morálním rozhořčení mnohých dnešních antikomunistů je tento druh myšlení bohužel až příliš přítomen. Z agresivní netolerantnosti mnohých těchto lidí jde strach.  

 

Je též mnoho těch, kteří si s pomocí antikomunismu v době, kdy komunismus už dávno není hlavním nebezpečím pro demokracii, léčí svá vlastní minulá selhání. Mnozí lidé, kteří dnes horují proti komunistům z údajně morálních i politických důvodů, se s komunisty či některými aspekty komunistického režimu docela slušně zapletli. Lidé mají právo se měnit, ale měli by být k sobě i k ostatním upřímní a důkladně oddělovat svá osobní traumata od údajného morálního rozhořčení.

 

Mnozí antikomunisté dneška varují proti „komunistickému nebezpečí“, údajně reprezentovanému Komunistickou stranou Čech a Moravy, a pohoršují se nad komunistickou minulostí země, ale přitom se nikdy mentálně nevymanili z normalizačního duchovního milieu. Stejně jako v minulém režimu chápali, že k přežití potřebují jakousi povrchní orientaci v komunistické ideologii , a musí se vyjadřovat jazykem doby, dnes mluví jazykem demokracie. Jejich odsudky komunistů jsou ale stejně povrchní a jaksi „povinné“,  jako byly útoky komunistů na buržoazii. Jenom jazyk zůstává stejný: je bolševicky netolerantní.

 

Mnoho z těchto novodobých „demokratů“ je schopno jedním dechem odsuzovat komunismus a zároveň, když se jim to hodí, si nedělat příliš velké starosti s lpěním na demokratickým praktikách a vládě práva. V jejich myšlení často není ani drobet autenticity: říkají, co se „nosí“ nebo co jim nakukají jejich politické idoly. V takové společnosti je možné s minulostí „zúčtovat“ lustracemi, které kolektivně označí jednu skupinu lidí za hybatele bývalého režimu, zatímco skuteční předáci režimu si užívají stáří za podmínek, které jim bývalí političtí vězni mohou jen závidět.

 

Z tohoto „morálně ohebného“ prostředí se rodí pružný politický pragmatismus ve vztahu ke KSČM. Například lidovci mohou udělat obrovské představení ze své náhle nabyté principiálnosti, ale jejich představitelé krajského a  okresního formátu, kteří se vzbouřili proti Kalouskovi, nám zapomínají sdělit, v kolika obcích a městech lidovci s komunisty už dávno spolupracují. Nikdo též nemluví o tom, kolik z těch „principálních“ členů, které údajně rozhořčil Kalouskův pokus, byli u lidovců už v době, když byli satelitem KSČ.

 

Představitelé politického antikomunismu nám dluží odpověď i na otázku, jak je na jedné straně možné tvrdit, že KSČM je nedemokratická strana, a zároveň hledat tisíce výmluv, proč činnost strany, která údajně ohrožuje demokracii, nelze omezit. Prý je to nepraktické nebo nedemokratické. Anebo je to spíše tak, že její existence mnohým „demokratickým“ politikům docela vyhovuje?

 

Ve společnosti, v níž se takto alibisticky a zjednodušeně zaměňují různé roviny komunistického problému, je opravdové zúčtování s komunismem v podstatě nemožné. „Pouťové“ výkřiky se mísí s oprávněnými požadavky, političtí pokrytci bezostyšně parazitují na skutečných obětech bývalého režimu.

 

Jeden příklad za všechny: dva z největších „antikomunistů“ v české politice—lidovec Jan Kasal a občanská demokratka Miroslava Němcová—neměli problém jít ke komunistům prosit o podporu, když chtěli být zvoleni do čela Poslanecké sněmovny. Kasal později mlčel, když Kalousek prezentoval svůj návrh na vstup do menšinové vlády podpořené KSČM, ale teď už je zase na svém antikomunistickém koni—strana se prý zachovala moudře, když se vzbouřila. Bohužel je jisté, že tento druh antikomunistické frašky z Česka hned tak nezmizí.

 

Literární noviny, 4.9.2006