Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Český pokřik kvůli kvótám pro ženy

Český pokřik kvůli kvótám pro ženy

Evropský parlament schválil návrh, aby ve správních a dozorčích radách podniků   se stání účastí a podniků kotovaných na burze bylo na území Evropské unie do roku 2020 nejméně 40 procent žen. Norma se vztahuje na velké firmy s obratem nad 50 milionů eur ročně a s více než 250 zaměstnanci.

V české kotlině se okamžitě spustil kritický pokřik. Proti kvótám se podle médií prý staví většina českých politiků, ba i některé české manažérky, neb jsou prý projevem sociálního inženýrství a porušují liberální svobody.

Pokud existuje nějaká oblast, v níž se projevuje hluboké neporozumění české společnosti principům liberalismu, potažmo liberální demokracii, je to právě boj o rovnější postavení žen a menšin. Liberální princip svobody jedince se totiž může plně realizovat pouze tehdy, když „soutěžící“ mají alespoň přibližně rovné šance už na startu.

Ženy jsou dobrý příklad. I když jim sociální politika v západních demokraciích pomáhá, aby se lépe vyrovnaly například s péčí o děti, systém stále zvýhodňuje muže. V drtivé většině případů jsou to ženy, kdo musí kvůli dětem přerušit svoji kariéru a pak dohánět kariérní zpoždění.

Krom toho, i celý společenský systém je nastaven takříkajíc patriarchálně. Když jedna z nejvýznamnějších českých manažérek tvrdí, že opatření EP je urážející požadavek, který prý znehodnotí, zda je žena skutečně schopná, lze jen trpně konstatovat, že tato a mnohé další „úspěšné“ manažerky bohužel převzaly diskriminující logiku patriarchálního světa.

Mají pravdu jen v tom, že skutečně „schopná“ žena, která pronikne až do nejvyšších pater managementu, musí být daleko schopnější než muži ve stejných pozicích, protože musí překonat daleko více překážek-- od mateřství až po patricharchální předsudky o schopnosti žen cokoliv řídit.

Čeští kritici by se měli rozhlédnout po Evropě. Ekonomicky nejúspěšnější jsou ty země, které mají nejvyšší zastoupení žen v manažerských pozicích a v politice. Naší podnikatelské a politické praxi naopak zcela dominují „chlapi“, jak se u nás hezky říká „opravdovým mužům“.

Pokud si někdo myslí,  že naše většinově „chlapácká“ politika dobře funguje, a pokud si někdo myslí, že nám pěkně šlape převážně muži řízené hospodářství, na němž se pilně přiživují kmotrovské struktury, které tvoří jen „chlapi“, pak ať ze všech sil volá, že kvóty jsou nesmysl.

Často titíž muži, kteří nejvíc kritizují kvóty pro ženy, volají po větší porodnosti. Musí si ale vybrat. V době, kdy většinu vysokoškolských studentů už tvoří dívky, které také mají v průměru lepší výsledky, si vzdělané ženy budou prostě stále více vybírat mezi mateřstvím a kariérou, pokud se jim kariérní postup neulehčí.

Mimochodem většinový podíl vysokoškolsky vzdělaných žen v dnešních společnostech také vyvrací argument, že je prý ekonomicky kontraproduktivní, když se do nejvyšších manažérských pozic pomáhá ženám „uměle“. Kde prý takové schopné ženy brát? Lze opáčit jinou otázkou: jak je možné, že ženy dnes dokážou úspěšně dokončit kupříkladu vysokoškolské vzdělání ve větší míře než muži, ale později už z nějakého důvodu tak „schopné“ nejsou?

 Víme, co řeknou zastánci „tradičních hodnot“.  Logičtěji ale zní vysvětlení, že to ženy, které úspěšně vystudují, ale pak chtějí mít rodinu i úspěšnou kariéru, mají prostě těžší než muži. Kvóty mají pomoci, aby tomu v takové míře nebylo. A to je dobře.

Právo, 22.11.2013