Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Český problém s imigrací

Český problém s imigrací

Stejně jako ve zbytku Evropské unie spojují před nadcházejícími volbami do Evropského parlamentu některé české strany problém přistěhovalectví s údajně laxní unijní politikou v této oblasti a požadují plnou kontrolu národních států nad imigrační politikou.

Což o to, Evropská unie se na mnoha úrovních s problémy přistěhovalectví skutečně potýká.  Jenže zatímco ve většině zemí, kde diskuse o přistěhovalectví probíhá, lze poměrně snadno identifikovat kořeny problémů, v České republice je rostoucí odpor vůči přistěhovalcům tak trochu záhadou.

Naše země totiž není ani cílem velkých vln uprchlíků z kulturně velmi odlišných částí světa, jako je třeba v současnosti africkými uprchlíky zaplavená Itálie. Nejsme ani cílovou destinací lidí z chudších částí Unie, jako je třeba východoevropskými pracovníky zaplavená Velká Británie. A nepotýkáme se ani s milióny usedlíků, kteří přišli z islámských zemí a odmítají se v hostitelské zemi integrovat. 

Podle statistik u nás v současnosti legálně pobývá zhruba půl miliónu cizinců, což je zhruba pět procent z celkového počtu obyvatel země. I když k nim přičteme statisíce cizinců, kteří u nás podle různých zpráv pobývají i pracují takříkajíc načerno, ještě stále je počet cizinců u nás ve vztahu k celkové populaci celkově malý, když ho srovnáme se západními zeměmi. Míra zneužívání sociálního systému cizinci u nás je mizivá; většinou zde pracují.

Česká republika přitom další imigranty potřebuje, pokud má ekonomicky růst  a pokud nemá postupně takříkajíc vymírat. Míra porodnosti je u nás nízká—necelých 1.5 dítěte na každou ženu—což nestačí k přirozené reprodukci populace.

Přesto podle nedávného průzkumu agentury STEM téměř 75 procent dotázaných usoudilo, že v České republice  pobývá příliš mnoho cizinců. Zhruba stejný počet lidí měl za to, že cizinci berou Čechům práci.

Ve skutečnosti neberou práci Čechům cizinci, ale především špatně fungující státní správa. Zaměstnavatelům v určitých oblastech se totiž vyplatí zaměstnávat na černo pracující dělníky, protože jim mohou platit méně a neodvádějí za ně sociální dávky.

Většina nezaměstnaných Čechů by za takových podmínek nepracovala. Pokud bychom imigranty pracující za podstatně nižší mzdy všechny nahradili, museli bychom se smířit s tím, že podstatně stoupnou i ceny některých služeb a druhů zboží.

Druhou stranou škály jsou pak cizinci, obvykle vysoce kvalifikovaní, kteří k nám přicházejí spolu s nejrůznějšími nadnárodními společnostmi. Češi si musejí vybrat. Buď budou chtít z přítomnosti těchto velkých investorů u nás profitovat i za cenu, že s nimi přicházejí cizinci, anebo je budeme odmítat. Pak ale ztratíme i pracovní místa, která nabízejí Čechům.

Obecně lze říct, že Česká republika byla ve vztahu k imigraci po pádu komunismu v záviděníhodné pozici, pokud ji srovnáme se západními zeměmi. Měla možnost se poučit z jejich chyb, takže mohla kupříkladu vytvořit imigrační politiku, která by k nám cíleně přitáhla zejména přistěhovalce  z kulturně podobných zemí a vytvořila by podmínky pro jejich rychlou integraci.

Místo toho je česká imigrační politika spíše jen džunglí byrokratických překážek, která ztěžuje příchod k nám dokonce  i lidem, o které bychom měli stát, jako jsou zahraniční vědci nebo studenti. Není divu, že tuto džungli pak raději obchází v podobě pobytu načerno i mnoho lidí, kteří by u nás rádi žili i pracovali, a s naším prostředím by navíc i rychle splynuli.

 Ty naše politické strany, které před evropskými volbami straší imigrací coby evropským problémem, tak ve skutečnosti vodí občany za nos. Největší část problémů s imigrací u nás, je zase jednou jen důsledkem našeho státního šlendriánu a nedostatku strategického myšlení. A taky dosti specifických českých předsudků.

ČRo Plus, 21.5.2014