Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Český rok permanentní krize

Český rok permanentní krize

V roce 2013 se v České republice octly v krizi všechny základní pilíře systému vytvořeného od roku 1989.  Spolu s vládou Petra Nečase, která se potácela od krize ke krizi už od svého vzniku, padl v polovině roku, obrazně řečeno, i tradiční stranický systém.

Už před pádem vlády bylo jasné, že se česká pravice po příštích volbách octne v situaci ne nepodobné té slovenské. Triumfálnímu nástupu levice ale paradoxně zabránil údajně „levicový“ prezident Miloš Zeman, jehož zvolení v první přímé volbě na začátku roku výrazně změnilo parametry českého politického systému.

Nejenže tak vznikla spojením silnějšího mandátu přímo zvoleného prezidenta a silné osobnosti Zemana silná protiváha proti stranickému systému, ale Zeman se hned po nástupu do funkce pustil s pomocí kontroverzních kroků, ignorujících dosavadní ústavní zvyklosti, do oslabování systému parlamentní demokracie ve prospěch plíživého zavedení (polo)prezidentského systému.

Tato strategie se pak podepsala na snahách prezidenta podřídit si demokratickou levici. Zemanovým plánem bylo vytvořit silnou prezidentskou stranu či koalici levicových stran, v níž by důležitou roli hrála jeho vlastní Strana práv občanů-zemanovci. Jenže Zemanovy pokusy přetvořit s pomocí této strany i svých sympatizantů v sociální demokracii levici v prezidentkou koalici zkrachovaly.

Částečně se na tom podepsala už Zemanova chybná strategie po pádu vlády Petra Nečase v důsledku závažných policejních obvinění. Zeman se rozhodl tuto vládu nahradit vlastní vládou „odborníků“ bez toho, že by se pokoušel pro svoji vládu najít potřebnou parlamentní většinu.

Jeho snahy vykreslovat takto pochybně ustavenou vládu jako jakousi nejen „odbornickou“ ale i levicovou alternativu vůči vládě předešlé, celkově levici poškodily. Jeho vlastní strana, za níž někteří tzv.odborníci z jeho vlády kandidovali, utrpěla v předčasných volbách naprosté fiasko. Snahy lidí z okolí Zemanovy vlády a Zemanových spojenců v ČSSD oslabit předsedu strany Bohuslava Sobotku nakonec oslabily i před volbami i ČSSD a tím celou demokratickou levici.

Jelikož ČSSD byla po pádu české pravice poslední stabilní tradiční demokratickou stranou, její vnitřní rozvrat s pomocí Zemanových spojenců otevřel před předčasnými volbami v říjnu 2013 dveře k masivnímu nástupu antipolitických hnutí. Slogan „nejsme jako politici“ nejsilnějšího z nich, hnutí ANO miliardáře Andreje Babiše, symbolizoval změnu, ke které v české politice došlo.

Nová hnutí už se ani nesnažila rehabilitovat údajně  zkorumpovanou  stranickou politiku, ale nahradit ji jakýmsi „nepoliticko-nestranickým“ modelem. Formu antipolitiky přitom představoval i Zemanovův důraz na „odborníky“.

ČSSD sice nakonec těsně vyhrála předčasné volby, ale faktickým vítězem bylo hnutí ANO, bez něhož nebylo možné sestavit žádnou stabilní vládu. Zemanovi příznivci v ČSSD navíc pozici strany v povolebních vyjednáváních výrazně oslabili, když se den po skončení voleb pokusili sesadit Sobotku.

Systém politických stran, tak jak se utvořil v 90. letech, je tudíž v hluboké krizi. V krizi je celkově i český stát, který je na mnoha úrovních nefunkční, prolezlý systémovou korupcí.

A v krizi je i česká ekonomika, která se zatím nedokázala vzpamatovat z politiky necitlivých škrtů Nečasovy vlády. Ke konci roku dokonce poklesla výrazně i důvěra české veřejnosti v tradičně důvěryhodnou Českou národní banku, která se na podzim pokusila nastartovat českou ekonomiku devalvací české koruny vůči euru.

Česká republika se tak na prahu roku 2014 potýká s krizí legitimity všech základních pilířů systému vytvořeného po roce 1989. V troskách je stranický systém, špatně funguje stát, panuje všeobecná nedůvěra v policii i justici, a v recesi je i hospodářství, které po léta relativně dobře fungovalo i navzdory politické nestabilitě. K tomu všemu přistupuje jakási plíživá „berlusconizace“ českých médií, která skupují čeští oligarchové s politickými ambicemi.

Je tedy zřejmé, že rodící se vládní koalice ČSSD, hnutí ANO a křesťanských demokratů má obrovskou odpovědnost. Pokud by se jí podařilo uskutečnit její hlavní cíl, tedy vytvořit fungující stát, byl by to velký krok vpřed, protože právě od selhávajícího státu—od státní správy, přes policii, až po justici--se odvíjelo nejvíce problémů, které generují nespokojenost.

 Pravděpodobnost, že se vládní program podaří naplnit, není ovšem vysoká. Koalice bude nestabilní už proto, že ji tvoří dvě strany a jedno „antipolitické“ hnutí, navíc její fungování bude svými kroky ztěžovat ústavně expanzivní prezident.  České politice tak hrozí, že letošní krize všech základních institucí státu i politiky, může dál pokračovat a vést k úplnému kolapsu ekonomicko-politického uspořádání, které bylo vytvořeno v posledních dvou dekádách.

Pravda, SK, 29.12.2013