Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Český uprchlický kýč

Český uprchlický kýč

Milan Kundera píše, že kýč je svět zbavený hovna. Jednou formou kýče je tak snaha vytěsnit z veřejného prostoru vše ošklivé--třeba i s pomocí lží a zastrašování.

Jedním z rysů českého přístupu k uprchlické krizi jsou právě úporné snahy mnohých lidí vytěsnit „ošklivost“ uprchlické krize i uprchlíků. Chceme mít naši zemi i v komplikovaném světě jako takový malebný ladovský obrázek, jakkoliv když už v něm žijete, je v něm přeci jen trocha toho smrádečku. Ten ale těm, co skáčou jako Češi, nevadí.

Když už se k nám „to nevábné“, co reprezentují uprchlíci, přece jen dostane, nejlepším řešením je „to“ zavřít do táborů a center septicky oddělených od veřejnosti. A pokud nám bude Evropská unie pod vedením Německa vnucovat jejich špinavou realitu, kde se přivandrovalci volně potloukají po ulicích se všemi možnými problémy, které to nese, raději z té EU rovnou vystoupíme!

Druhou rovinou politického kýče spojeného s uprchlickou krizí je strašení. Někteří politici založili dokonce na strašení tím, co by i u nás mohlo nastat, pokud nebudeme bdělí a začneme podléhat falešnému soucitu, úspěšný vzestup v průzkumech popularity.

Kupříkladu prý potřebujeme v čele vlády i sociální demokracie člověka, který zemi připraví na obranu před migrační vlnou, míní prezident Miloš Zeman v narážce na premiéra Bohuslava Sobotku. Prezident k tomu už nemusí dodávat žádné další podrobnosti. Sobotka prostě zemi na blížící se katastrofu dostatečně nepřipravuje a basta!  Ta přitom dozajista přijde, takže lépe by nás „ubránil“ někdo jiný, v čele ČSSD nejlépe jistě někdo z okruhu lánských pučistů, v čele vlády Andrej Babiš.

Třetí rovinou uprchlického kýče je neustálá snaha poučovat zbytek Evropy o tom, jak jsme to „my“ od počátku dělali dobře. Kdyby nám tak jenom více naslouchali! Vždyť máme tolik expertů na islám! Víme také, kde kterou hranici nejlépe zavřít a že se mají problémy řešit v zemích, odkud běženci proudí. Samozřejmě nejlépe za cizí peníze, popřípadě s pomocí cizích armád, protože my jsme koneckonců nic nezavinili a platit se nám velké peníze za nic nechce.

Čtvrtá rovina kýče se pěkně projevila po příjezdu deseti iráckých křesťanů. Pozornost celého národa se zaměřila na těchto deset nebožáků, přičemž se hezky naplnilo Kunderovo zjištění, že jednou formou kýče je dojetí z vlastního dojetí.

Zatímco se česká média většinově  sarkasticky ušklíbají nad naivností zemí, které přijaly statisíce, většinou muslimských uprchlíků, v případě deseti křesťanských uprchlíků přijatých ČR ukazovaly televizní stanice s jistou mírou dojetí, co vše pěkného naše štědrá země této desítce přichystala: jídlo, ubytování, obrázkové knihy, ba i učitele češtiny. Dojetím nad tím, jak štědří a tolerantní umíme být, když k nám přijdou ti správní uprchlíci, se nejspíš zalykalo i mnoho lidí, kteří jinak dostávají při slově „uprchlík“ osypky.

Deseti „vyvoleným“, které české orgány po mnohaměsíční lustraci uznaly hodnými pobytu u nás, ale kdosi zapomněl říci, že při takovém množství dojetí české veřejnosti nad vlastní velkorysostí a dobrotou si nesmějí na nic stěžovat! A to ani v případě, kdyby nabízené jídlo nebylo zrovna k jídlu, doktoři v širém okolí je odmítali ošetřit, nebo někteří nezvládli při svých zdravotních obtížích vyšplhat až do přiděleného bytu na pátém patře bez výtahu.

To se pak může všechna ta dobrá vůle rychle obrátit v nenávist vyjadřovanou nejčastěji pregnantním souslovím „když se jim tu nelíbí, ať táhnou zpátky“.

 Deník Referendum, 16.2.2016