Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Čestný chlap a demokracie na rozcestí

Čestný chlap a demokracie na rozcestí

Bývalý mluvčí ministerstva zdravotnictví Tomáš Cikrt reagoval na oznámení o trestním stíhání svého ministra Tomáše Julínka kvůli Julínkem podepsané, údajně nevýhodné smlouvě na provozování letecké záchranné služby soukromými firmami slovy, že Julínek je „čestný chlap“, který se jen snažil v rámci svých kompetencí zajistit, aby fungovala bezpečná letecká záchranka. Nerozhodl tak prý proto, aby se sám obohatil.

Cikrt a ostatní, kdo Julínka hájí, mohou mít pravdu v tom, že Julínek je „čestný“ chlap. Jeho úzké spojení--skrze jeho členství v Nadačním fondu Jana Šebka--s jednou ze dvou soukromých  leteckých firem, které od státu kontrakt dostaly, možná nehrálo v rozhodnutí roli. Možná ji nehrál ani fakt, že vlastníci této firmy posílali sponzorské dary Julínkově ODS.

Ať už to je s Julínkovou osobní ctí ale jakkoliv, rozhodnutí policie stíhat ho je průlomové. Stojí za ním totiž zcela zásadní otázky, které se týkají jak podstaty demokratického procesu, tak privatizace veřejných statků či dokonce celých částí státu do soukromých rukou.

Policie viní Julínka mimo jiné z porušení povinností při správě cizího majetku. Privatizací letecké záchranné služby prý vznikla státu škoda ž 800 miliónů korun, protože předchozí provozovatelé, armáda a vnitro, provozovali službu levněji právě o tuto částku.

Julínkovi zastánci oponují, že není jasné, jak policie k této částce dospěla, je prý třeba vzít v potaz celou řadu dalších faktorů a nákladů, které do letové režie armády a policie také patří.

Toto vše bude nepochybně součástí důkazního řízení, pokud stíhání nebude zastaveno.  Důležitější než rozhodnutí, zda jeden ministr z lehkomyslnosti, popřípadě ze zištných důvodů „prošustroval“ stamilióny z veřejných peněz, bude ale širší zdůvodnění celé věci.

Podle Julínkových zastánců bylo rozhodnutí privatizovat leteckou záchranku navýsost „politické“, posvětila ho i vláda. Soukromé firmy byly vybrány na základě údajně transparentního výběrového řízení.

Taková rozhodnutí nelze prý kriminalizovat, protože bychom mohli snadno paralyzovat samotný politický proces. Je možné ministra, vyznávajícího neoliberální filozofii, stíhat trestně za to, že se rozhodl jisté státní služby privatizovat, ať to stojí, co to stojí?

Střetávají se zde potenciálně dva protipóly, které v demokratické politice oba hrají důležitou roli: ideologická politika a rozumné hospodaření se svěřenými prostředky. 

Pokud celá věc dojde až k soudu, který rozhodne, že jakkoliv ministrovi nemůže nikdo brát jeho politické přesvědčení, přesto nemůže privatizovat státní funkce, způsobí-li tím vyčíslitelné ekonomické ztráty, budeme mít co do činění se zásadním precedentem nejen trestně-právním, ale především politickým.

Pozor ale! Rozhodnutí by to bylo potenciálně dvousečné, protože celou záležitost lze také otočit. Za několik let by někdo mohl stíhat například levicové ministry za to, že zestátněním toho či onoho, například druhého penzijního pilíře, způsobili podle nejlepšího svědomí a vědomí policie státu vyčíslitelnou škodu.

I proto jde Julínkův případ potenciálně daleko za otázky, zda je Julínek „čestný chlap“. Týká se fungování demokracie i státu v prostředí stále většího náporu trhu, jakož i pokusů státu dobýt zpět ztracené „území“.  

Formulka „porušení povinností při správě cizího majetku“ může za předpokladu, že Julínek bude odsouzen, aniž by mu byl dokázán osobní zištný motiv nebo jiný kriminální záměr, nabýt zcela nového významu.

Právo, 27.4.2013