Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Chemnitz, aneb Proč západ a východ Evropy reagují odlišně na migraci

Chemnitz, aneb Proč západ a východ Evropy reagují odlišně na migraci

Migrační krizi v Evropě v posledních letech doprovázejí odlišné reakce v západní a východní Evropě. Nebo, přesněji, řečeno, v západních demokraciích, a v postkomunistických zemích, které byly dříve sovětskými satelity.

Jeden český deník nedávno napsal, že vražda německého občana kubánského původu dvěma nedávnými migranty—jednoho z Iráku a druhého ze Sýrie—v německém Chemnitzu byla jen rozbuškou dlouho doutnající frustrace.

I mnozí čeští politici a některá média vidí výbuch násilí v Chemnitzu jako téměř přirozenou, a svého druhu očekávatelnou reakci na údajně nezvládnutou migrační politiku německé kancléřky Angely Merkelové. A někteří se z toho i poněkud zlomyslně radují. Prezident Miloš Zeman dokonce řekl, že v podobě událostí v Chemnitzu Merkelové přišly úroky za migrační politiku v podobě kriminality.

Ponechme stranou, že kriminalita v Německu už léta klesá, a že tento trend se nijak nezměnil ani v důsledku velké migrační vlny z posledních let. Zeman svým argumentem pro české publikum prostě zase jednou mířil vedle.

Což nás vrací k otázce, proč se reakce na migraci tak viditelně liší v západní a východní Evropě. V samotném Německu pak je velký rozdíl mezi jeho západními částmi, které nezažily komunismus, a východním Německem, které komunistický režim zažilo. Reakce v západních zemích, či na západě Německa jsou obecně umírněnější než ty, které sledujeme v Chemnitzu i jinde ve východní části Německa, nebo, ještě obecněji, v bývalých komunistických zemích.

Je sice pravda, že všude v západní Evropě v poslední době posílily krajně pravicové strany, které žádají omezení migrace na národní i evropské úrovni. Ale odpor k větší migraci vyjadřují vesměs politickými prostředky a neprojevují se podobně jako politická uskupení, která stála za nepokoji v Chemnitzu. Kontrast mezi evropským východem a západem  dobře dokumentují i výsledky německých voleb, v nichž je krajní pravice dlouhodobě populárnější ve východní části Německa, než v té západní.

Obecně jsou antiimigrační strany v západní Evropě více umírněné než v Evropě východní. O migraci se vedou všude vášnivé diskuze, ale západní veřejnost i politici pečlivě rozlišují mezi politickými uprchlíky a ekonomickými migranty. A brání se také tomu, aby běžence jako vhodné či nevhodné posuzovali podle zemí původu, barvy pleti, či náboženství. Což platí i pro většinu antiimigračních stran.

Není náhodou, že od některých krajně pravicových politiků na východě Německa jsme po událostech v Chemnitzu slyšeli, že jim mnohem lépe rozumějí země Visegrádu, než západ jejich vlastní země. Na čem je ale takové porozumění založeno?

Nacionalističtí populisté v našem regionu tvrdí, že prostě máme jakousi vyšší sensitivitu k rizikům, jako je masová migrace a zejména pak k muslimům, kteří se prý vzpírají integraci. Zatímco západ Evropy se údajně topí v relativismu, slabosti a dekadenci, a je pod tlakem politické korektnosti, u nás vidíme věci tak, jak jsou, protože jsme se zásluhou dlouholeté izolace těmto zhoubným trendům vyhnuli.  I proto je prý logické, že v čele visegrádských zemí stojí nyní politici, kteří odmítají migraci z jiných kulturních a náboženských okruhů, a otevřeně mluví o migrantech jazykem, který by byl nepřijatelný i pro většinu politiků západoevropských protiimigračních stran.

Lze ale nabídnout protiargument. Ten zní, že bývalé sovětské satelity se ještě stále potýkají s dědictvím režimu, který byl založen na nedostatku tolerance, institucionalizovaném násilí, a potlačení občanské společnosti i politické plurality. Je sice na jedné straně pochopitelné, že lidé v našem regionu většinově reagují po dekádách izolace a vymývání mozků na jevy, jako je migrace či globalizace, ještě stále s větší mírou úzkosti, než západní veřejnost, ale nemá smysl si zastírat, že nám leckde a leckdy prostě chybí demokratická schopnost rozlišení, tolerance a civilizovaná debata o palčivých problémech. 

Nebylo by to třeba odsuzovat, koneckonců přijetí demokracie nikoliv jen jako politického projektu, ale projektu společensko-kulturního je běh na dlouhou trať. A dokud je kritická masa společnosti poznamenána mentálními stereotypy zděděnými z minulého režimu, budou politické reakce na složité problémy, jako je migrace, postavení menšin, či třeba feminizace společnosti takové, jakých jsme svědky.

Není ale třeba ale vydávat tyto reakce za jakousi naši ctnost, ba nadřazenost zkaženému Západu. Ba je to tak trochu neomalenost.

ČRo Plus, 7.9.2018