Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Chvála demokratického centralismu

Chvála demokratického centralismu

Je škoda, že komunistický režim naprosto zprofanoval slovní spojení „demokratický centralismus“, protože návrat k rozumné míře centralismu je přesně to, co může pomoci český politickým stranám.

Ty největší v současnosti fungují do jisté míry jako těžko řiditelné konfederace, v nichž centrální orgány jen s velkými obtížemi prosazují svá rozhodnutí na regionální úrovni.

Tento problém se opět plně vyjevil v souvislosti s korupční kauzou bývalého středočeského hejtmana Davida Ratha. Celostátní vedení ČSSD vyzvalo krajskou radu k rezignaci, většina jejích členů si ale postavila hlavu.

Podobné problémy měla a má i ODS, která je v mnoha případech na místní i regionální úrovni ve vleku svých pověstných kmotrů. Předseda strany a premiér Petr Nečas by se možná rád těchto „struktur“ zbavil, ale centrální vedení strany na to nemá sílu. Částečně i proto, že problém takříkajíc metastázoval z regionální úrovně do centra, takže někteří politici se silnou základnou v krajích působí dál v širším i užším centrálním vedení strany navzdory podezřením z korupce či jiných manipulací.

V případě stran, které ovládají i krajské samosprávy, jako je v současnosti ČSSD, se chod strany jako celku komplikuje i tím, že vedle stranických orgánů na úrovni krajů působí také krajští hejtmani a jejich týmy s vlastní mocenskou bází. Zatímco centrální vedení strany tak například do omrzení opakuje, že chce bojovat s korupcí, krajská mocenská centra si často dělají, co chtějí.

ČSSD fungovala jako více méně centralizovaný celek naposledy za předsednictví Miloše Zemana. Do jisté míry to souviselo se Zemanovou silnou osobností, ale ve větší míře to souvisí se stranickou decentralizací, která se spustila, a to nejen v ČSSD, po zavedení krajských samospráv v roce 2000.

Centrální vedení stran je sice produktem dohod mezi krajskými delegacemi na sjezdech stran, ale jakmile je ustaveno, musí mít na zřeteli celostátní agendu. Ta ovšem, jak se ukazuje, dost často koliduje s tím, co za svoje bytostné zájmy považují krajské organizace stran nebo hejtmani, což vede k průšvihům, jako je kauza Rath.

Je tedy v bytostném zájmu českých politických stran obnovit jistou míru „centralismu“, která by dovolovala celostátnímu vedení strany vystupovat mnohem razantněji proti nižším stranickým úrovním a, pokud je to třeba, prosadit rozhodnutí centra „silou“. Nepodaří-li se to, budou se o skutečný vliv v konfederovaných stranách nadále dělit především nejrůznější kmotří a ekonomická bratrstva na místní a krajské úrovni, což je živná půda pro korupci a manipulaci veřejných zakázek i projektů financovaných Evropskou unií.

Potíž je v tom, že rozhodovací mechanismy v zaběhnutých stranách už jsou nastaveny tak, že kraje jakékoliv změny stanov ve směru větší centralizace „pohřbí“, jak se to stalo například na minulém sjezdu ČSSD. To není pro zavedené strany dobrá zpráva, protože slabost centrálního vedení je živnou půdou pro další skandály na nižších úrovních. Nastoupit a uspět na úkor těch zavedených tak mohou nakonec úplně nové strany, které se hned při svém vzniku ve stanovách úspěšně vyhnou nebezpečí přílišné decentralizace.

Právo, 5.6.2012