Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Církevní restituce v době recese

Církevní restituce v době recese

Ti z nás, kdo si snad začali myslet, že vládní politika škrtů není úplně promyšlená, protože český HDP vykázal třetí mezičtvrtletní pokles, což je další potvrzení pokračující recese, si mohou oddechnout. Ministr financi Miroslav Kalousek je i nadále „hluboce přesvědčen, že fiskální strategie vlády je správná“.

 Bylo by prý obrovským zjednodušením, kdybychom vnímali situaci v jednotlivých zemích podle jednoho jediného makroekonomického indikátoru, kterým je  HDP. Ministr nespecifikoval, které další indikátory bychom měli vnímat, abychom byli optimističtější.  Jisté je, že kromě občasných pochval od soukromých ratingových agentur a skvělých výdělků českých bank, lze jen těžko najít nějaký indikátor, který by nás povzbudil.

 Pikantní je v tomto kontextu ministrovo vysvětlení, proč není na místě umělé zvyšování HDP na dluh. Prý by to přineslo závazky, jejichž obsluha by pro českou společnost byla třikrát dražší a třikrát ničivější než úsporná fiskální politika.

 Jak si pak ale vysvětlit, že vláda, která není na jedné straně ochotná dluh navýšit kvůli růstu, na straně druhé neváhá financovat, de facto na dluh, církevní restituce?  Kdyby chtěla jen vrátit někdejší fyzický majetek církví, nemohl by o zvyšování dluhu nikdo mluvit. Ale vláda také plánuje vyplatit církvím desítky miliard ve finančních náhradách, přičemž s prvními splátkami by musela začít už v době ekonomické krize.

 V zemi s vysokými rozpočtovými deficity a se státním dluhem okolo 1,6 biliónů korun, který dvě poslední pravicové vlády navýšily navzdory údajné „ničivosti“ takového počínání o více než 600 miliard, ovšem miliardy na náhrady církvím ve státní kase nejsou. Vláda může tvrdit, že vše zaplatí přímo z peněz daňových poplatníků, nikoliv z nějakého dluhu, ale to je jen žonglování s čísly, protože peníze, které vyplatí církvím, se nebudou dostávat v jiných oblastech, takže si bude muset tak jako tak půjčit na jejich financování.

 Vláda se samozřejmě může pokusit najít další rozpočtové škrty odpovídající částce restitucí. Jenže když budou takto ušetřené peníze obratem vyplaceny církvím, pak tyto nové výdaje jaksi popírají smysl vládního šetření. „Ničivé“ státní dluhy se o ušetřenou částku nesníží.  

 Tak či onak, finanční náhrady církvím budou de facto na dluh, ať už vnitřní s pomocí dalších úspor v resortech, kde tyto peníze pak budou chybět, nebo  „vnější“, tedy s pomocí navýšení státního dluhu. Je-li ale další zvyšování dluhů ničivé a drahé, co vládu k takové ničivé politice v případě církevních restitucí vede?

 Lze zaslechnout cynické názory, že odpověď leží v neprůhlednosti finančních kompenzací, která vytváří ideální prostředí pro korupci u všech zúčastněných stran.  A jak známo, „tunely“ u nás bývají až třikrát dražší.

 Idealistické vysvětlení je, že pocit morální odpovědnosti za nápravu historických křivd je v této vládě tak obrovský, že ačkoliv se na jedné straně proškrtala do recese, aby prý nevytvářela ničivé dluhy, je na straně druhé ochotná vyplatit miliardy, které nemá, nejpravděpodobněji  na dluh, ač sám ministr financí upozorňuje na ekonomickou ničivost takové politiky. Doufejme jen, že tato logika bude také srozumitelná občanům, protože jinak hrozí, že si takovou ničivost vládního jednání nebudou chtít nechat líbit.  

 Právo, 17.8.2012