Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Civilizace na dluh

Civilizace na dluh

Finanční krize, která se rozšířila ze Spojených států do zbytku světa, a kterou se nedaří zkrotit ani s pomocí obrovských finančních injekcí ze státních pokladen, není pouze výsledkem chyb a nenasytnosti finančníků. Je symptomem mnohem hlubší krize západní industriální civilizace, která žije stále více na dluh.

Západní racionalismus je už od dob osvícenství poháněn přesvědčením, že lidský rozum, převtělený do vědy, vždy přijde včas s potřebnými řešeními. Součástí víry v nezastavitelný pokrok--zvláště poté, co naše civilizace ztratila strach z Boha--je i přesvědčení, že si lze brát beztrestně hypotéku  na budoucnost, protože ta bude díky pokroku vždy bohatší něž současnost, takže naše dluhy nějak vyřeší.

Zadlužili jsme se tak nejenom finančně, ale i vůči přírodě, například bezohledným drancováním přírodních zdrojů a obrovskými ekologickými škodami. Dluhem jsou i globální klimatické změny, k nimž přispívá lidská činnost. Poslední zpráva Mezinárodního svazu za uchování přírody, která sleduje stav více než 44 tisíc zvířecích a rostlinných druhů, konstatuje, že čtvrtina z 5 487 savců, kteří žijí na naší planetě, je na hranici vymření.

Pokud jde o finance, zadluženy dnes nejsou jen finanční instituce, ale na dluh též žijí skoro všechny státy, jakož i jejich občané. Ve srovnání s dřívějšími fázemi vývoje tržního hospodářství se v globálním kapitalismu dluhy téměř odpoutaly od dlužníků a žijí svým životem. Spolu se spekulativním kapitálem poletují okolo zeměkoule ve snaze vydělat co nejrychleji další peníze.

Takzvané tržní ekonomice se dlouho dařilo s těmito různými zadluženími žonglovat. V globální finanční vířivce se přesouvaly stále závratnějším tempem, až se nakonec několik velkých děr nepodařilo včas ucpat. Nastala prý krize důvěry.

Co ale tato takzvaná důvěra obnášela? Především přesvědčení, že se nakonec vždy někde najdou peníze k dalšímu půjčování, tedy k dalšímu zadlužování, což zprostředkovávají za značné odměny oni nyní tolik kritizovaní finančníci. Navíc, aby bylo peněz dost, „trhy“ s pomocí spekulací vyráběly z peněz další peníze v takové míře, že už nikdo neměl nad finančními toky kontrolu.

Kdyby současná krize byla jen poruchou této „lichvářské“ role finančních trhů, kterou lze opravit lepší regulací, byla by to vlastně ještě pořád dobrá zpráva. Jenže „porucha“  se zdá být závažnější. Do pomyslné zdi nyní narazily nikoliv jen „nelikvidní“ instituce finančního trhu a zadlužené státy. Svým způsobem narazila celá naše civilizace, její způsob myšlení.

Je symptomatické, že se politici snaží krizi řešit zase jen přesouváním dluhů. Státy, samy už vesměs zadluženy až po uši, tak sanují instituce trhu, jenž si na cirkulárce spekulací těžce poranil svoji neviditelnou ruku. Účty mají nakonec zaplatit daňoví poplatníci, ač i oni často mají vlastní dluhy v podobě hypoték a spotřebitelských úvěrů.

Nic nevypovídá o bezradnosti současné politiky tolik, jako je návrh čtyřech nejmocnějších zemí Evropské unie rozvolnit maastrichtská kriteria pro státní zadlužení. Jede se dál v bludném kruhu víry, která současnou krizi způsobila: zadlužme se ještě víc, zítřek to nějak vyřeší.

Jenže zítřek nemusí vyřešit vůbec nic. Vědci nemusí přijít s očekávanými objevy, které by nás osvobodily od závislosti na rychle se ztenčujících zdrojích energie, nebo by zacelily ekologické škody. A neviditelná ruka trhu nemusí ani s pomocí státu začít opět fungovat  v zajetých kolejích, kde si všichni půjčují ode všech v harmonickém ovzduší takzvané důvěry.

Krize globálního kapitalismu, který už obepjal celý svět a nemá téměř už kam dál expandovat, takže začíná požírat sám sebe, je totiž krizí jistého typu myšlení. Cestu ven budeme hledat těžko, protože i „třetí cesty“ , které nyní opět ožijí, jsou jen kompromisy mezi nikam nevedoucími „ismy“, jež zplodilo osvícenství. A bohužel též ožijí nejrůznější extremistická i populistická hnutí, nabízející snadná a „zaručená“ řešení.

Je možné, že splasklou bublinu finančních trhů se podaří na čas znovu nafouknout. Jenže nakonec do zdi narazíme znovu, protože tahle cesta, jak je stále zřejmější, je slepá ulička.

Václav Havel mluvíval o tupém, sebezničujícím samopohybu industriální civilizace. Byl za to vysmíván našimi neoliberály. Jeden komentátor napsal, že Havel vypráví rádoby intelektuální večerníčky pro znuděnou západní civilizaci. Večerníček se teď ovšem proměnil ve zlý sen, z něhož se jaksi nelze probudit. Ba, možná se brzy ukáže, že ta noční můra je realita. 

Literární noviny, 13.10.2008