Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Co dělá ze Zemanovy cesty skandál

Co dělá ze Zemanovy cesty skandál

Premiér Bohuslav Sobotka se nechal slyšet, že pokud vláda nevysloví souhlas s cestou prezidenta Miloše Zemana do Moskvy, bude to skandál. Žádná vláda prý v minulosti prezidentům jejich zahraniční cesty nezarazila.

Mohli bychom ovšem argumentovat, že skandálem zrovna tak bude, když Zeman do Moskvy pojede.

Nezbývá nám evidentně, než si vybrat ze dvou možných skandálů, za něž bude—ať už je to ten nebo ten—odpovědný primárně Zeman kvůli svému rozhodnutí jet slavit konec 2. světové války do Moskvy v situaci, kdy si to státníci ve spojeneckých zemích z dobrých důvodů téměř všichni rozmyslili.

Kdybychom ale odhlédli od osobní roviny, je skutečným skandálem především pokrytectví české vlády, nikoliv jednání Zemana. Podle ústavy je prezident ústavně neodpovědný a jeho zahraničně-politické aktivity patří k tzv. kontrasignovaným pravomocem.

To znamená, že vláda za prezidentovo vystupování v zahraničí nese odpovědnost nejenom v otázce, zda financovat nebo nefinancovat jeho cestu, ale na mnohem podstatnější úrovni. Svým souhlasem s jeho cestou ho tam či onam vysílá jako oficiálního reprezentanta českého státu, a potažmo sebe samé.

Jinými slovy: ústavně neodpovědný prezident nepojede s případným vládním souhlasem do Moskvy reprezentovat sám sebe, i když mu vláda poskytne na cestu finanční prostředky, ale Českou republiku a její vládu, která je ústavně hlavou exekutivy u nás.

Když tedy Sobotka mluví o tom, že by bylo skandální prezidentovi cestu zakázat, měl by dodat, že svým případným souhlasem vysílá  vláda--i on osobně coby premiér--Zemana do Moskvy jako svého zástupce a identifikuje se s jeho účastí tam. Na tribuně v Moskvě by ovšem klidně v takovém případě mohl stát sám Sobotka.

Je tudíž od něj nanejvýš pokrytecké tvářit se, že má sice se Zemanovou cestou určité problémy, ale zároveň tvrdit, že zakazovat cestu prezidentovi se prostě nesluší. V případě vládního souhlasu s cestou pojede prezident do Moskvy jako vyslanec pana Sobotky, a západní spojenci si to tak nepochybně vyhodnotí.

Sobotka sice argumentuje, že máme brát v potaz širší souvislosti. Tedy, že nejde o nějaké vyjádření Zemanových sympatií k současné ruské politice, ale co nejvhodnější způsob o uctění památky padlých ruských vojáků—i těch, kteří padli při osvobození naší země. Důležitost takové poklony obětem války nikdo nepopírá, ale premiér by si měl položit otázku, zda se Zemanem zvolený „způsob uctění“ památky padlých vskutku musí natolik lišit od zbytku západních státníků, že z toho bude mít Česká republika (jakož i jeho vláda, pokud Zemanovu cestu posvětí) zbytečnou ostudu.

Pozoruhodný argument nabídl ministr zahraničí Lubomír Zaorálek. Prohlásil, že Zemanovi je těžké říci „ne“, protože byl zvolen v přímé volbě a reprezentuje tudíž i svoje voliče. O Zemanových voličích ale  v ústavě nic nestojí. Za prezidentovo jednání podle ní odpovídá vláda, ne jeho voliči. Pokud chce Zeman jet do Moskvy, protože si to údajně přeje část jeho voličů, ať jede za svoje peníze jako soukromý vyslanec svých voličů, a památku padlých ve jménu celé České republiky, tedy i svých nevoličů, ať uctí u nějakého hrobu padlých sovětských vojáků u nás doma.

Na závěr se také sluší uvést do patřičného kontextu Sobotkova prohlášení o nutnosti uctít přes 100 tisíc ruských vojáků, kteří u nás padli.  Když už premiér mluví o vojácích padlých na našem území i jinde, bylo by záhodno, aby se ve světle současné ruské propagandy i snahách Ruska přisvojit si oslavy, vyjadřoval přesně. Mohl by nám kupříkladu sdělit, kolik z padlých sovětských vojáků—alespoň u nás--byli Ukrajinci a další vojáci neruské národnosti. Možná bychom byli překvapeni.

Novinky, 10.4.2015