Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Co si Unie počne s dalšími Skoty?

Co si Unie počne s dalšími Skoty?

I když v  referendu o odtržení Skotska od Velké Británie nakonec zvítězili zastánci setrvání ve společném svazku s Londýnem, je velmi pravděpodobné, že secesionistické pokusy některých menších národů v Evropě s využitím demokratických prostředků, jako jsou referenda, budou pokračovat. Jistě i ve Skotsku. Jedním ze zásadních důvodů je—pro mnohé možná paradoxně—existence Evropské unie.

Tu mnozí vnímají především skrze slovník integrace a postupné centralizace. Jenže je zde i druhá strana mince. EU svým postupným posilováním oslabuje význam členských federací, unií nebo i unitárních států, v nichž spolu koexistovaly, často po staletí, různé národy. Jejich soužití v rámci jednoho státu bylo v mnoha případech výhodné—jak z ekonomických, tak z bezpečnostních hledisek.

Zejména menší národy dosud existující v rámci mnohonárodnostních států potřebují v rámci  demokratické EU ochranu většího národa stále méně.  Kupříkladu skotské spojení s Angličany, Iry a Velšany v rámci Velké Británie už dnes nemá pro pětimiliónový národ, jakým je Skotsko, takový ekonomický a bezpečnostní význam, jaký mělo ještě před několika desítkami let. Mnoho Skotů se ptá, proč být součástí ostrovní unie, s centrem v euroskeptickém Londýně, když lze být přímo—bez zprostředkovatelské role Londýna--součástí větší a mocnější Evropské unie, s centrem v Bruselu.

EU přitom mění i optiku vnímání rovnoprávnosti menších národů. Jakkoliv Skoty v rámci Velké Británie nikdo neutlačuje, je jejich relativně malý počet, a tedy i poměrně malý politický význam ve srovnání s Angličany, opticky mnohem výraznější v rámci Velké Británie, než by byl v rámci EU.

Je to trochu paradox, protože EU má skoro půl miliardy obyvatel, a některé velké země jsou v ní často považovány za takříkajíc „důležitější“ než  ty menší. Jenže v EU je mnoho zemí s populacemi srovnatelnými se Skotskem, a při vzájemné spolupráci a koordinaci mohou politicky, kulturně i ekonomicky  prosadit vůči těm velkým mnohem více, než může pětimiliónové Skotsko prosadit vůči pětačtyřicetimiliónové Anglii v rámci Velké Británie.

Tento efekt členství v EU ohrožuje zejména státy s asymetrickým populačním složením—tedy státy, v nichž početně dominuje jeden národ. Pro jeho menšího souputníka či souputníky může být vidina nezávislosti v rámci EU spojena s vidinou mnohem větší politické i kulturní rovnoprávnosti.

Obecně jsou ale dalším posilováním EU ohroženy všechny velké evropské státy, které fungují jako unie menších celků, protože se lze ptát, k čemu jsou zapotřebí v rámci EU jakési „podunie“, jimiž jsou země, jako je spolkové Německo nebo právě Velká Británie. Dokonce i když je velká země unitárním státem, jako Francie, menší národnostní skupiny v jejím rámci, jako třeba Bretonci, budou mít při dalším posilování Bruselu oprávněný pocti, že komunikovat o svých zájmech s Bruselem skrze Paříž není úplně praktické.

 Skotské referendum tak bylo jen prvním testem. EU by se měla připravit na to, že proces další politické integrace otevírá paradoxně dveře k dezintegraci některých jejích členských zemí. Brusel by měl mít v záloze plány, jak se bude chovat k secesionistickému národu v rámci členské země EU, až příště ve svých ambicích uspěje. Není totiž příliš praktické hrozit, že takový národ si bude muset znovu vyjednat podmínky členství, když už členem Unie v rámci své země byl.

Právo, 20.9.2014