Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Co kdyby Havel...

Co kdyby Havel...

Některá vyznání u příležitosti 75. narozenin Václava Havla naznačují, že už teď se vymyká střízlivému historickému kontextu a směřuje, stejně jako někteří jiní velikáni, přímo do říše mytologie. Mytologizovaná postava je vždy kýčovitě vyretušovaná, což by mělo vadit nejvíc právě notorickému pochybovači Havlovi. Jako „dárek k narozeninám“ se tudíž hodí kritické zamyšlení nad tím, zda by se některé věci u nás nevyvíjely lépe, kdyby Havel zvolil jiný přístup.

 Jako první se nabízí otázka, zda se Havel po nástupu do prezidentské funkce pod tlakem zastánců „standardní“ demokracie příliš lehce nerozloučil s některými nosnými myšlenkami z disidentské éry, jakou byla třeba „nepolitická politika“.

S tím, jak se politické strany začaly v posledních desetiletích proměňovat jen ve zkorumpovanou formu podnikání s mocí, využívající mediální populismus, roste poptávka po nových modelech demokratického vládnutí, v nichž demokracie a politické strany nejsou nezbytně synonymy.

 Představitelé nejrůznějších nových hnutí „rozhořčených“ jako by si četli v Havlově brilantním eseji „Politika a svědomí“. Stejně jako tehdejší Havel věří, že může existovat něco jako „antipolitická politika“. To neznamená, že jsou v opozici vůči politice, naopak chtějí zprivatizovanou politiku osvobodit od odosobněných aparátů závislých na moci peněz. Chtějí politiku zdola, „politiku rostoucí ze srdce, nikoli z teze“.

 Havel asi v prezidentské funkci nemohl, než hrát českou hru na „standardní“ politiku, v níž dokonce i jeho střízlivé úvahy o občanské společnosti vyvolávaly trapná obvinění z nepolitické politiky. Tato hra mu sice nebránila v obecných úvahách na téma „tupého samopohybu“ industriální civilizace, spojených s voláním po globální odpovědnosti, ale zároveň mu v intenzivně ideologické atmosféře budování tržního hospodářství nedovolovala hlubší analýzu kapitalismu. Přitom motorem onoho „tupého samopohybu“ je kapitalismus, zejména v globální podobě.

 Když už kapitalismus Havel kritizoval, soustředil se na „česká specifika“, což jeho postřehy zbytečně personifikovalo tak, že se z nich stal nebytně „spor s Klausem“. Přitom mafianizace českého kapitalismu, a potažmo i české politiky, byla nejen výsledkem konkrétní politiky, ale také důsledkem závažnějších trendů v globálním kapitalismu, k nimž patří i Havlem zmiňovaný tupý samopohyb, který generuje stále nebezpečnější krize. 

 Pro český politický a intelektuální diskurz bylo v první polovině 90. let doslova smrtící, že k dominantní neoliberální propagandě neexistovala sebevědomá levicově liberální alternativa. Havel je přitom svým založením levicový liberál, a mohl zde sehrát velmi pozitivní roli.

 Bohužel v roli prezidenta, jenž se stal reprezentantem „systému“, asi nemohl, ani kdyby chtěl, pojmenovat hlavní nebezpečí dneška. Například že globální kapitalismus, jemuž se uvolnila stavidla po roce 1989, mění nebezpečně vztah kapitalismu a demokracie. Trh byl v této nové globální rovnici povýšen nad stát a politickou demokracii. Dnešní globální krize je do značné míry výsledkem neschopnosti slabých, často kapitálem zprivatizovaných politických národních demokracií, poradit si s nároky i útoky globálního trhu.

I ve svém nazírání mezinárodní bezpečnosti se prezident Havel přizpůsobil logice „systému“, ač disident Havel nabídnul spolu s ostatními chartisty řadu alternativních myšlenek.  Po roce 1989 důsledně nazíral svět skrze bipolární brýle, i když nová  globální nebezpečí se rojila mimo tento kontext, zejména po 11. září 2001. Pro určitý okruh bývalých disidentů, traumatizovaných studenou válkou a totalitou, prostě zůstalo hlavní bezpečnostní hrozbou Rusko a bezpečnostní agendou svého druhu boj za lidská práva, což někdy vedlo při posuzování nových hrozeb k dosti šablonovitým reakcím, jako byl pojem „humanitární bombardování“. 

 Kdyby Havel zůstal středobodem intelektuálního disentu i po roce 1989, nemohl by být v nejvyšší politice, kde se od něj očekávala konformita s „vyzkoušenými“ myšlenkovými šablonami západní demokracie, jejichž přijetí bylo vlastně ústřední ideou sametové „revoluce“. Přesto, jak by se asi vyvíjel veřejný diskurz u nás, který zcela ovládli horliví ideologové neoliberalismu a „konce historie“ skrze „standardní“ demokracii, což je dnes „demokracie aparátů“, kdyby Havel stál v centru intelektuálního disentu zpochybňujícího různé aspekty „systému“? V roli prezidenta mohl bohužel nanejvýš poukazovat na problémy politického provozu, na jehož zkorumpovanost měl tak jako tak stále menší vliv.

 I proto se leckdo může ptát, zda Havel nemohl být české společnosti i po roce 1989 užitečnější v roli  intelektuálního disidenta, než politika, přičemž „disidentskou“ roli snad mohl znovu hrát i v případě, že by z nejvyšší politiky po pár letech odešel.  Nestalo se, takže se už nikdy nedozvíme, zda by se v opačném případě v nitru občanské společnosti přece jen nevytvořilo okolo tak výjimečné osobnosti společenství, které by si skutečně zasloužilo název Pravda a Láska, a mohlo přinejmenším zmírnit příšerný sešup české politiky a intelektuálních elit v posledním desetiletí. 

Právo, 4.10.2011