You are here: Home Members redaktor's Home Co prezident sleduje kauzou Staněk

Co prezident sleduje kauzou Staněk

Při zběžném pohledu by se mohlo zdát, že otálení prezidenta Miloše Zemana s odvoláním ministra kultury Antonína Staňka je jen osobní rozmar, s jehož pomocí přímo volený prezident ukazuje veřejnosti v horším případě, kdo je dle něj pánem na politické scéně, v lepším případě, že není žádný automat na podpisy. Jenže z různých výroků Zemana, které se s kauzou pojí,  jakož i z jeho předešlých hrátek s ústavou, lze usoudit, že za jeho jednáním se skrývá hlubší strategická úvaha.

Jde o zjevně promyšlenou snahu posunout ve světle zavedení přímé volby prezidenta politický systém země fakticky (když už to nejede rovnou změnou ústavy) od parlamentní demokracie k poloprezidentskému systému. A v kontextu tohoto záměru jde o vytvoření takové vlády, kterou by prezident mohl víceméně kontrolovat, aby mohl prosazovat zájmy jak svoje, tak lidí blízkých Hradu.

Menšinová vláda ANO se sociální demokracií se zprvu zdála splňovat tyto prezidentovy záměry. Trestně stíhaný premiér byl vůči prezidentovi slabý nejen proto, že hlava státu je za určitých okolností jedinou instancí, která může zastavit jeho trestní stíhání nebo mu dát milost v případě odsouzení, ale také proto, že kvůli svému trestnímu stíhání nebyl schopen sestavit většinovou koalici. A sociální demokracie vedená Janem Hamáčkem byla navzdory neúspěchu Zemanových mužů v ČSSD v soutěži o nejvyšší post ve straně dostatečně oslabena už tím, že si prezident vytvořil nadstandardní vztahy s komunisty a okamurovci—tedy dvěma politickými subjekty, které mohou v případě, že by se ČSSD, řečeno lidově, stavěla na zadní, vytvářet na stranu i vládu potřebný tlak.

Navíc vláda byla od počátku nejen koaličním spojenectvím ANO a ČSSD, ale těchto dvou stran a Hradu. Přinejmenším dva ministři za ČSSD (konkrétně ministr zemědělství Miroslav Toman a ministr kultury Antonín Staněk) se od svého jmenování jevili spíše jako Zemanovi ministři. To samé platí o nové ministryni spravedlnosti za ANO, Marii Benešové.

Když se ČSSD rozhodla Staňka odvolat, což by oslabilo Zemanův vliv na vládu, rozhodl se prezident přejít do ofenzivy. Jeho počínání mělo buď přivést ČSSD k poslušnosti, anebo ji vystrnadit z vlády. A Zeman se ani netajil tím, co by si v takovém případě přál: rekonstrukci vlády bez toho, že by padla, nejlépe dosazením takzvaných odborníků blízkých Hradu, s tím, že vláda by se mohla opřít SPD a KSČM.

Jenže tento Zemanův plán naráží  na odpor jak Babiše, tak SPD. Babiš dlouhodobě nechce, aby se jeho vláda musela opírat o Okamurovu stranu. Poškodilo by ho to mezinárodně. Navíc ačkoliv hnutí ANO Babiš jinak bez problémů kontroluje, pro řadu členů jeho poslaneckého klubu by spolupráce s SPD mohla být  větším důvodem k revoltě než Babišovy osobní problémy. Svědčí o tom i poslední neklidné jednání poslaneckého klubu ANO, který se vyslovil za pokračování koalice s ČSSD.

SPD pro změnu vylučuje, že by vládu podpořila, kdyby se pouze rekonstruovala. Požaduje v případě odchodu ČSSD její pád a následné vyjednávání o tom, za jakých podmínek by okamurovci novou vládu podpořili. To je ovšem pro Hrad značná komplikace, protože v tomto scénáři by se role SPD v podpoře vlády dál zviditelnila.

Dá se předpokládat, že toto vše bude na stole, až se Babiš vypraví znovu za prezidentem, pro kterého má údajně coby zdatný obchodník připravenu nabídku řešení, které by prý mohlo Zemana přimět  Staňka odvolat. A jelikož se nedá vyloučit, že Zeman svoji hru okolo Staňka rozehrál mimo jiné s tím, že pokud nedosáhne svých strategických záměrů, alespoň jeho odvolání takříkajíc zobchoduje, není vyloučeno, že se Babiš a Zeman nakonec dohodnou. Česká veřejnost se ale bohužel zřejmě všechny detaily takové případné dohody nedozví.

ČRo Plus, 10.7.2019